Sheeva Yoga

«zpět na library 

Bukkaké Tour 2003

Když Fido v listopadu 2002 pozval na koncert do Ostravy brněnskou grupu MORE BAD NEWS, nemohl nikdo z nás tušit, jaké to bude mít důsledky. Během dvou dní, které jsme spolu strávili, se mezi Sheeva Yoga a More Bad News zrodilo přátelství na život a na smrt…(ani Olda Šetrný a Vinetů nebyli takoví kámoši.) No a abychom to přátelství nějak stvrdili, rozhodli jsme se vyrazit společně na turné. Původně bylo vše plánováno na jaro 2003, ale protože asi tři z nás dělali v květnu státnice, a protože zařizování koncertů nešlo tak rychle jak jsme si představovali, posunuli jsme termín na "podzim 03" Mezitím jsme si střihli 4denní "Bukkake-Benzínka Tour" po Severní Moravě a Slezsku, které mě osobně utvrdilo v tom, že deset podzimních dnů v dodávce s Brňákama bude to pravé ořechové. O podrobnostech tohodle dekadentního výletu se radši nebudu rozšiřovat. Nicméně domluvili jsme se na trase příštího výletu: Čechy, Německo, Holandsko, Dánsko.

Celé léto probíhalo horečné zařizování a v záři se vykrystalizoval předběžný plán.

První problém nastal s autem. Dodávka od Sylvy z Pazi Snajper, kterou si chtěli MBN vypůjčit, se totiž posrala, s čímž samozřejmě nikdo nepočítal a tudíž začalo urychlené shánění nějaké náhrady. Sliby mých kamarádů o transitu do "pětiset", kterými mě asi dva týdny krmili, se ukázaly více než plané. Když se nakonec podařilo brněnský šíp přeci jen opravit, začaly odpadat koncerty. Jako první Amstredam a hned vzápětí Stamwede. Přes veškerou snahu se žádné náhradní akce nepodařilo sehnat a tak nás čekaly dva volné dny v Holandsku. Do toho se ještě ozval Klaus (ten jel s náma jako otcovský dozor), jestli bychom si nechtěli zahrát dvacátéhodruhého v Blavě s TRAGEDY…ale to víš že chtěli Klausi! no a pak ešče Marek 11 s nabídkou koncert v Hradci v sobotu 1.11. Nebudu vás už obtěžovat všemi těmi plány a přepoklady, které nakonec stejně dopadly úplně jinak a Lets go autuum monster trip!

22.10. BRATISLAVA

Ráno nakládáme veškerou naši výbavu, aparáty začínaje a heverem pro náklaďák konče, do malinké Toyoty od Fidova otce a vyrážíme směrem na Brno, kde máme sraz s autem a větší půlkou našeho osazenstva. Okolo poledne dorážíme k Martinovi a než se zbytek MBN sleze, trávíme čas sledováním Bowling For Columbine. Okolo třetí odjíždíme žlutým šípem do zkušebny. Po bouřlivém a srdečném přivítání plném slz a objetí, nakládáme veškeré krámy do dodávky, což se neobejde bez slz a obětí a fičíme směr hranice. Během cesty jsme kromě rumu na zahřátí, postupně vyhodili všechny drogy, neboť jsme předpokládali poněkud drsnější celní prohlídku. Naše obavy se nakonec nesplnily a tak zbytek cesty do Blavy provázelo lamentování některých účastníků, že jsme přisli o stimulanty a utěšování jiných, že Slováci určitě berou drogy tež a že nám nějaké dají. Na místo zme dorazili pozdě, takže nás hned ze startu ujko Klaus zmrdal, že takhle teda ne! Takhle s náma na žádné turné nepojede! Stoka, kde jsme ten večer hráli má dvě místnosti. V první je hospoda, kde byly distra a pokud se nic nedělo tak i většina obecenstva. Sál slouží k divadelním představením, což nám potvrdila šatna, kde byly tři regály kostýmů.

Protože TRAGEDY jsou hvězdy jak cip, sešlo se ten večer ve Stoce mým odhadem asi 250 až 300 lidí. Jako první zahráli INTERNATIONAL KARATE. Docela zajímavá míchanice crustu, reggae a metalových sól. Druzí hráli místní rodící se crustové hvězdy AD ACTA. Úderný našlapaný crust s ženským vokálem, který trhá koule. Dneska měli kluci a holky sice trochu slabší zvuk, hlavně kytara trochu pokulhávala, ale i tak to bylo fajne a pěkne. Třetí nastoupili MORE BAD NEWS. Standardně kvalitní show, ale lidi už byli nažhaveni na americké hvězdy. Poté co dohráli MBN následovala menší pauza zapříčiněna výměnou aparátu a pak už nastoupili TRAGEDY. Já osobně nejsem až tak velký fanda těchdle amíků, i když jsou asi otcové a zakladatelé dnes tak oblíbeného temného HC crustu, tak mě daleko více berou některé jejich údajné plagiáty jako třeba EKKAIA. Tím pádem bylo vystoupení TRAGEDY pod mým ostrým drobnohledem. Za prvé mi amíci připadali poněkud unavení, za druhé to domrdal zvukař, který asi po 15 minutách pochopil, že zpívá i kytarista, no a za třetí, je jen málo HC kapel, které snesu poslouchat víc než půlhodiny a není žádná, kterou bych vydržel poslouchat hodinu. Ale jinak to byl fajný koncert. Hodně se moshovalo a veterán Klaus se proletěl vzduchem Pro poslední zoufalce zme zahráli porci své zoufalé muziky my alias SHEEVA YOGA. Nějak nám to škríkalo, asi zme málo zkoušeli…no abych se přiznal, předevšystkym já sem málo zkoušel, bo v půlce jsem dostal křeče do ruky a pak ta basa, hlavně v rozjezdech zněla dost divoce.

Původně se po koncertě mělo jet spát do Brna, ale protože Klaus se potřeboval pořádně sbalit na dalekou cestu, tak nás přemluvil, ať přijmeme azyl v jeho skromném příbytku. Kupodivu se všech 8 účastníků zájezdu vlezlo do panelákového 1+1 ve 12. patře, kde nás už čekala Klausova přítelkyně Káča, kocour Goméz a asi tak 1500 vinylů. Zatímco snobští sráči jako Viki, Kovin a Martin slintali nad deskama, Já a Fido jakožto milovníci zvířat, jsme začali svádět lítý boj o teritorry s Goméšem. Klaus se mi sice snažil namluvit, že Goméz je obyčejná kočka domácí, ale mě znalce kočkovitých šelem neošálil. Brzo jsem totiž, podle příčných tmavých pruhů na zádech poznal, že Goméz je ochočený ocelot, převlečený za kočku. Smířen s tímto objevem jsem spokojeně usnul. Klaus se celou noc balil a proto byl ráno velmi protivný.

23.10.2003 TEPLICE

Ráno za totálně zkurveného mrazu jsme nabalili všechny naše věci a Klausovo distro do dodávky vyrazili směr Brno. Malinkatý problém našeho jinak skvělého vozidla byl ten, že přední sedadlo transitu, které je obvykle pro 2 lidi bylo u našeho šípu jen pro jednoho. Tím pádem se i při normálním počtu devíti lidí museli vždycky čtyři mačkat na zadním trojsedadle a hranici přecházeli dva vylosovaní dobrovolníci pěšky. Prvními pěšími přeběhlíky jsem byl já s Kovinem. To, že přechází hranici pěšky jeden divný typ z Brna a ještě divnější typ z Ostravy a nemají sebou vůbec nic, připadalo divné jenom nám. Okolo dvanácti jsme dorazili do Brna, kde byla celá výprava rozdělena do několika úderných skupin, které měly plnit různé úkoly, jako například zakoupení řetezu a kladky, vyzvednutí obalů CD-r od MBN, nakoupení rumu atd. Ve tři poté co všechny komanda svou misi úspěšně splnily jsme mohli vyrazit směr Teplice. Za volantem neúnavný Viktor, vedle něj ostražitý navigátor Martin a vzadu cháska přiožralých figurek vedená prdícím streitedžem XKlausemX. Slovenský strýko má totiž velmi divoké spalovaní a síla plynů, které jeho tělo vypouští hladce překonává sílu Yperitu používaného za 1. Světové války. Takže v příjemném a rozjařeném ovzduší jsme dojeli do Teplic, kde zme po menším kroužení zaparkovali u Podletné. Hospoda Pod Letnou je klasický pajzl s malým koncertním sálem bez pódia pro maximálně 30-40 lidí. Na dnešní akci kterou pořádali místní fastcoristi NOT se dostavilo okolo 60 lidí, včetně známých xichtů Puttiho a Cootchi z R7 a CONTRASTIC a lidí z X-WING. Jako první hráli NOT. Je to furt to samé a je to furt stejně dobré. Kvalitní, energický HC-violence nářez. Jedinou malinkou subjektivní připomínku bych měl k času noťackého vystoupení… 40 minut je moc. Ale já už jsem asi fakt magor, takže to neberte až zas tak vážně. Potom zme odehráli my. Obvyklých15 minut ulítlého acid violencu. Bandička říkala, že prý dobré..no nevím, nevím. Naše hvězdné časy měly teprve přijít. Gig uzavírali brněnští mistři temných nálad, ale dnešní publikum bylo naladěno na poněkud jinou notu, takže reakce byly takové smíšené. Po koncertě probíhala ještě nějakou dobu ožíračka přímo na Podletné než se celé naše ugropowanie mocne přesunulo do bytu zpěváka z NOT, kde se spalo. Cestou jsme se ještě stavovali na benzínce a jediná benzínka po cestě byla SHELLka. Chvilku jsme před ní kroužili, zatímco uvnitř dodávky probíhala rozhořčená politická diskuse. Nakonec zvítězila pragmatická úvaha, že jediné místo, kde lze v tuto dobu dostat jakékoliv zboží je právě ona Shellka. Přehlasovaní idealisté se odškodnili alespoň tím, že některé věci jaksi zapomněli zaplatit. (Tak kundy, už v autě jsem vám slibíl, že todle rozmáznu, tak tu to máte...mimochodem já sám jsem hlasoval pro to abychom tam zastavili, bo jak říkal Klaus:Shell, OMV, Aral, všecko je to stejné) V bytečku pak probíhala další část vječurku, ještě za účasti zbytku NOT, zpěvákovy ženy a psa. Kolem čtyř ráno, kdy už kompilačka Living Dead/Dying Alive hrála asi postosedmé a diskusní téma "Co všechno ještě nevíte o kultovních osobnostech české HC scény, aneb boření mýtů" začalo nabývat bizarních rozměrů, jsem usoudil, že je čas spát. Chudák Viktor, který už dva dny řídil, šel opět spát do auta.

24.10. 2003 Chemnitz

Když jsem se ráno probudil, tak jsem měl dojem, že jsem snad ani neusnul. Dýchánek už byl v plném proudu. Peter s Viktorem balili dalšího špeka a zase všecko vypadalo nesmírně růžově. Protože do Chemnitzu je to kousek vykolébali jsme se s přítulného místečka až kolem jedenácti. Cestou jsme se ještě stavili ve městě pojistit, protože u těch západních kapitalistů člověk nikdy neví. Moc dobře si totiž pamatuju ty fotky z učebnice Vlastivědy, ze 3. třídy, jak se chudí a nemocní válejí na chodnících, protože nemají na základní lékařskou péči…tomu jsem chtěl předejít. Cesta na Cínovec je ona známá E55, takže zme samozřejmě zbystřili pozornost. Nakonec zme museli konstatovat, že nejstarší povolání je opravdu tvrdý chléb, protože to, jak byly při tom kurevském mrazu, některé zdejší pracovnice oděny, bych čekal spíše u Masajů ve východní Africe.. Martin říkal, že když jel turné s jůhelákama, tak je na Cínovci docela fest prohledávali. Proto jsme těsně před Cínovcem uhnuli doleva směrem na malý přechod Moldava, kde zme očekávali vlídnější přijetí. Ovšem cesta na Moldavu je fakt peklo, okreska III. Třídy v asi 1000 m.,tam kde už sněžné pluhy nedojedou. Čekal jsem až se objeví cedule Novosibirsk, místo ní se opravdu objevila cedule Moldava. Celá obec je tvořena jedním barákem, čtyřmi vietnamskými stánky a celnicí. Tentokrát si vystoupili Fido s Váňou a jestli my s Kovinem jsme na česko-slovenské hranici vypadali trochu podezřele, tak tady to byla vyloženě pěst na oko. Přechod v 960 metrech nad mořem, kde poslední pěší byli podle mě Němci vyhnaní v roce 1945 a na něm dva oškubaní hastroši, kteří tvrdí "Wir mochten unsere Kamaraten in Freiburg besuchen" "Ja, Ja Das stimmt" No, kupodivu jim to prošlo a stejně hladce jsme proklouzli i my poté co se bodrý německý Hermann ujistil, že "Wir sind ein Heavy metal band aus Tschechei". Silnice v Sasku mají jednu zcela specifickou vlastnost… neustále se opravují. Kraj u hranic je hornatý, podnebí drsné a jeho vliv na povrch vozovky destruktivní. Proto je třeba ty silnice neustále opravovat a vymýšlet ty nejnemožnější objíždky ve stylu: "je to sice delší, ale zato horší cesta". UMLEITUNG RULES, jak by asi ve zkratce řekli kořeni z Brna. Nakonec jsme po dvou hodinách bloudění dorazili do Chemnitz. Město se za času Ostdeutschlandu jmenovalo Karl Marx-Stadt a vzpomínku na tatíčka proletariátu si uchovalo do dneška. Při projíždění centrum vám do očí udeří asi 5metrová Kájova busta. Samotný squat, kde jsme dnes večer měli hrát se nachází na periférii města u výpadovky tuším na Lipsko a je to starý kamenný statek s takovým tím klasickým půdorysem do U, podle mého mizerného odhadu tak z 18.-19. století. V současné době ho obývá asi tak 20-25 lidí, ale původních jich je tam 7. Zbytek jsou sezónní nájemníci. Zajímavé je, že část lidí bydlí v karavanech, které parkují na zahradě před squatem, ale přitom ve squatu pomáhají. I přes bloudění po umleitunzích jsme přijeli relativně brzo a tak jsme si squat pořádně prohlídli, ale nejvíc časů jsme strávili u jídla. Protože to jak nám místní podstrojili, to jsem už dlouho neviděl. Dokonce i pažravec Viki byl spokojen a ještě před tím než zasedal k talíři si všecko pečlivě vyfotil. Všemu vévodila jakási koprová polívka, která byla nalitá do vydlabané dýně, dva plechy zapečených paprik a tuna kari rýže. El primissimo!!! Tímto vzdávám ještě jednou holt kuchyni Crass Pub. Hrálo se v takové malé temné místnosti, o něco málo větší než na Podletné, která sousedí s roztomilým barem a divokým DIY fotbálkem. Dnešní koncert zahajovalo místní (no místní- byli z Jeny) duo DYSE ve složení kytara+bící+discman. Nejdřív kytarista zapojil discman a z komba se ozvala nějaká veselá rádiová talkshow. Němci se smáli jak diví, ale my co té němčině až tak nerozumíme, jsme z toho měli hovno. Když už ta skopčácká taškařice trvala 15 minut, začal jsem být trochu nervózní, co tím chlapci asi tak sledujou. Najednou, poté co se z rádia ozvalo magické slovíčko, se strhlo peklo. Neuvěřitelně hutná kytarová stěna, na to že to vyluzovala jedna kytara, tak teda klobouk dolů. Do toho krkolomné bicí, pan bubeník už byl zřejmě unavený hraním na 4 doby, takže hrál na 5, na 3, na 7dob a naléhavý uřvaný vokál. Kupodivu to celé mělo hlavu a patu a myslím, že nebyl nikdo kdo by se nepohyboval do těch jejich pseudo parytmů. Prostě představ si jako kdybys hodil do mixéru SURROGAT, FANTOMAS a DILLINGER ESCAPE PLAN. Po nich šli na věc MBN a to jsem jim po tom co předvedli DYSE fakt nezáviděl. Nicméně zahráli super. Němci ohodnotili jejich show vykřiky "hobluj" a "jedem" a Váňa několikrát svým tělem přeleštil zem. My zme se nějak nedokázali vypořádat se záludnou akustikou a proto ten náš set vyzněl tak nějak divně. No co mrd dup. Po koncertě jsme se odchytli s bubeníkem z DYSE. Strašně sympatický týpek. Říkal, že normálně hrajou oba dva v nějaké stoner rockové kapele, což mě po tom co předvedli dneska celkem dostalo. Osobně si totiž myslím, že stoner rock je hudebně snad ještě stupidnější než crust. Nebudu se zabývat popisem všech veselých historek, které se ještě ten večer v Alte Mühle odehrály, protože popisovat alkoholické a tetrahydrocannabinolové dýchanky mě začíná nudit.

25. 10. LEIPZIG

Z postelí jsme se vykodrcali až ve 12, protože stejně nebylo kam spěchat. Lipsko je asi 60 km. Dneska měl poprvé za volantem premiéru Klaus. Na ten krátký přejezd ho Viktor pustil za volant. Už dva dny jsem špekuloval, kde asi Viktor bere neustále tu energii k řízení. Posedlost a Marihuana, na nic jiného jsem nepřišel. V Leipzigu jsme byli už ve dvě hodiny a protože i čtvrť Connewitz, kde se ZORO nachází jsme našli velice rychle, stáli jsme najednou před zavřeným ZOREM a špekulovali co budeme dělat. Martin s Váňou zůstali v autě a my, zvídavější zbytek, jsme se vydali na výpravu do města. Sotva jsme vylezli na hlavní ulici a zamířili do centra na Kovinem slibovaný falafel byl jsem ohromen.Asi dvě ulice hned vedle Zora jsou skoro kompletně osquatovány. V jedné z těch ulic jsme zapadli na pivko do kouzelného baru. Majitel "podniku, samože squater si ho vybudoval v obyváku, za pomocí zahradních židlí, zahradních stolů, různých beden a několika ohoblovaných latěk. Obsazení podniku bylo taky kouzelné. Rasta černoch s dredama, skinheadi, punkáči, stundetíci a dva týpci, kteří vypadali jako ti nejkrásnější modelové z Cosmopolitanu, ale po týdenním chlastání. Po opuštění podniku jsme se ještě chvilku motali po Lipsku, až se v 6 hodin brány ZORA konečně otevřely. ZORO je obrovská, tuším 4 patrová budova, vypadá to, že předtím to byly nějaké kancly, či co. Jsou tady dva koncertní sály, jeden asi pro 250 lidí a druhý menší do kterého se vleze asi 100. No a my, protože jsme hodně slavní, tak jsme hráli v tom velkém sále. Né, vážně, ten večer tam kromě nás hráli ještě dvě grupy: DISBEER a BOOKS LIE. Ti posledně jmenováni jsou až z Amériky, a co je z Amériky, na to vždycky přijdou lidi… protože co je z Amériky to nemůže být špatné, že? Koncert začal, jak je v Německu zvykem až kolem půl jedenácté. První jsme hráli my se SY. Po třech odehraných koncertech, kdy každý z nás něco zkurvil, se nám tendle gig vydařil. Konečně jsme začali být sehranou kapelou. Druhé DISBEER z Francie jsem slyšel jenom tak zběžně. Takový normální crust, úplně stejně normální jako na desce. Po nich hráli MBN. Váňa se válí po zemi, Kowin se pohupuje jak medvěd a Martin, rudý v xichtu, s nepřirozeně vykroucenou hlavou vypadá, že každou chvíli musí dostat infarkt. Když se začali chystat BOOKS LIE, seděli jsme nahoře v tzv.backsteidži a popíjeli "místní"pivo Břežnák. Do toho přiletěl americký bubeník, že mu chybí filc od hajtky, a že jsme mu ho určitě ukradli, nebo aspoň ztratili. Martin se mu snažil celou záležitost vysvětlit a nabízel mu svůj filc. Ovšem americký krocan ho poslal do řiti i s filcem, protože on měl krásný, speciální americký filc, který nemůže žádný evropský šmejd nahradit. Svoji zuřivosti ještě ulevil tím, že nakopl Vikiho činely. V tu chvíli to vypadalo, že celý incident přeroste v mezinárodní, mezikontinentální konflikt. Naštěstí amíka už tlačil čas, takže odešel hrát. Nutno dodat, že BOOKS LIE byli vyborní. Jak by řekl Fido, takové uškriekané emo. Chvilkama až rock n rollové pasáže, sem tam krkolomné přechody, v každém případku příjemná muzička. Další den nás čekal 900 km dlouhý přejezd do Utrechtu, takže většina osazenstva odešla spát, jen pár skalních opilců zůstalo u družného mezinárodního večírku. Seance to byla opět bizarní, dva Ossis, kteří, kde se vzali, tu se vzali. Nafoukaný Francouz, který nás nevím proč neměl rád a 3 amíci, kteří nás rádi měli. Němci se obludili konopím a pak začali s každým komunikovat rusky, hlavně s námi, protože my spřízněné duše z východního bloku jsme byli jediní kdo jim rozuměl. S Francouzem to bylo horší, zvláště poté, co zjistil že ten podivný hnědý nápoj co popíjíme je"made from potatoes". To jeho vínem odkojenou dušičku urazilo natolik, že se s náma přestal bavit úplně. Asi kolem tří jsme to definitivně zabalili a šli spát, kromě Kowina. Ten usoudil, že spánek na turné je zbytečný přepych a seděl až do rána. Jo málem bych zapomněl vyseknout poklonu. Jídlo na ZORU bylo stejně jako v Chemnitz exkluzivní. Lassaně + salát.

26. 10. UTRECHT

O půl 8 jsme se probrali, někteří prokřehlí zimou, někteří zmoženi alkoholem, naložili všecky saky paky do dodávky a alou nach Utreg. Devětset kiláků v autě je neskutečný opruz. Pokud však jedete s dvěma kvartálními alkoholiky, které od jejich největší záliby neodradí ani katastrofální stav žaludku, ani stísněný vlhký prostor dodávky, je o zábavu postaráno. Fido s Kowinem se hned z rána zmocnili flašky rumu a veselý večírek mohl začít. Ty dvě hodiny co zpívali, blábolili nesmysly a ocucávali se byly tak akorát. Pak naštěstí usnuli. Mezitím jsme ještě byli zastaveni policejní hlídkou uprostřed Německa, jestli nevezeme nějaké drogy. "Samozřejmě, že nevezeme pane policajt, všechny jsme je totiž požili, hihi." Kolem 6-7 jsme konečně dorazili do Utrechtu a zaparkovali před Flying Dog squatem, kde se mělo hrát. Létající pes je obrovský barák, který vypadá jako nějaký opuštěné a osquatované nákupní středisko. Hrálo se v přízemí naproti baru, na takovém plácku mezi křesly a bez pódia.

Začínalo se docela brzo, protože ten večer hrálo 7 kapel. Už když jsme přijeli tak jedna kapela začínala. Bohužel vám neřeknu jak se jmenovali. Vůbec první tři kapely mě nějak nebraly. Všecko to byl takový moc veselý HC punk. Teda na jednu si pamatuju. Jednalo se zjevně o nějakéé místní celebrity, protože se na ně nahrnulofest lidí, přestože jim bylo tak 15, neuměli hrát a zpěvačka celou dobu četla texty. Mezitím jsem si obešel celý squat, který byl fakt obludně obrovský. Barák měl dvě podlaží. V přízemí byl předimenzovaný bar+sál, garáže, kde místní osazenstvo opravovalo auta. (Vůbec, to opravování aut je mezi squatery na západě dost rozšířená zábava.) No a v poslední hale velké asi jako dvě tělocvičny byl skatepark. Jako čtvrtí hráli místní COCKROACH, které jsem v Čechách propásl, tak jsem je chtěl vidět aspoň tady. COCKROACH asi není třeba moc představovat. Rychlý, uvřeštěný HC se srandovním zpěvákem. Bram má na pódiu nádherné jakoby "medvědí" pohyby. Líbilo se mi to, i když jsme se nemohl zbavit jakéhosi pocitu chaotičnosti. Ale za to mohl asi bubeník, který hrál velmi, velmi…divoce. Když skončili vylezl jsem za zbytkem naší posádky, která předtím lelkovala, anebo obdivovala místní omamné rostlinstvo. Teď však uvnitř kuchyně, kde nás upíchli panovala mezi členy MBN nálada jak v hrobě. Peter totiž v Lipsku zapomněl přepravku ve které měli společně s Viktorem všechny kably, bustry, ladičky, náhradní struny atd. Na piču. Klaus začal okamžitě žhavit telefon na svého kámoše v Lipsku, ten jako na potvoru nezvedal. Nemělo smysl špekulovat nad tím čí to byla chyba, tak jsme šli s Vikim radši sledovat přípravy MIGRA VIOLENTA. Mám od nich doma jedno CD a to se mi až zas tak nelíbí, HC crust s prapodivným, chvilkama až black-metalovým feelingem. Ale to co se strhlo tady, po prvním tónu mě posadilo na zadek. Total latino fast HC inferno!!!. Čtyři "trpasličí" Argentinci do toho mydlili o sto šest. Mydlili do nás jeden song za druhým, bez pauzy. Za těch pětadvacet minut jich odehráli asi 40. Výborné…musím si zas od nich něco sehnat. Bohužel v distru už nic neměli, tak jsem vyměnil dvě naše desky za jakýsi údajně velmi rychlý brazilský HC. Nakonec se z LAURAS PROBLEM vyklubal idiotský rokenrol s bluesovým nádechem. No nic. Po MIGRA VIOLENTA začal mohutný exodus velké části osazenstva. Ten pokračoval i poté co začali hrát MBN. Místním asi emo-metal moc nevoní. Na druhou stranu je třeba říct, že ani MBN se koncert moc nevyvedl. Bylo to jakési nemastné, neslané. Ta absence vlastních krabiček byla přece jenom poznat. Celý večer jsme zakončovali my. Když jsme začínali bylo v sále všehovšudy 14 lidí a to i s MBN, barmanem a pořadetelem a argentinským basákem. Mě se hrálo fajn, Fidovi s Vikim už méně. Po koncertě jsme si říkali, že je to celkem sranda jet 1500 km hrát pro sedm vysmaženým Holanďanů. Začínala na nás trochu lézt ponorka, takže jsme si před spaním dali špeka a šli si zajezdit do skateparku.

27. 10. VOLNO

Čekaly nás dva volné dny. No a protože dodávka nebyla půjčena s nějakým paušálním denním pronájmem, tak nás to ani nijak nesralo. Do dvanácti jsme se váleli v postelích. Pak jsme vyrazili na obhlídku města. Je docela zvláštní pozorovat jak Holanďani bydlí. Zpočátku jsem si myslel, že to jsou nějaké výlohy obchodu s nábytkem. Bylo mi sice divné proč tam chodí ti lidi v županech, ale až pak mi-prostému sekáčku trávy Kowin vysvětlil, že tam ti lidi opravdu bydlí. Ráno se ještě uvažovalo o tom, že by se jelo do Amsterdamu. Viktor tam měl domluvený tajný sraz s nějakým středoamerickým revolucionářem, nebo kdo to kurwa byl. Jenže revolucionář nějak nemohl, takže nám bylo souzeno zůstat v Utrechtu, za což jsem byl nakonec neskonale vděčný. Mezitím se naše skupinka rozdělila. Intelektuální část Matrin s Klausem se vydali hledat jakýsi infoshop, zatímco my kulturní hovada jsme se pustili za lákavou vidinou legálních měkkých drog. Najít cofee shop není opravdu složité. Koupit si v něm zelené dobrotky taky ne. Podrobností toho jaké zábavy si můžete užít za 10 Euro vás ušetřím. Jednak si to umíte představit sami a pak pro ostatní to taková legrace není. Večer jsme se všichni potkali na squatu a oddávali se činnosti, pro kterou má Kowin ten zcela výstižný a nádherný výraz "máslování." Do toho se ozval Klaus s hádankou. Jestli prej uhodnu kdo tu dneska večer v Utrechtu hraje? "Nevím" odpovídám mu. "MELT BANANA" oznamuje mi suše Klaus a mně samovolně padají brýle. Věděl jsem že jedou turné a dokonce jsem se na ně chystal do Vídně. Jenže do Vídně je to z Ostravy 300 km a tady je to 15 minut pěšky. Ještě že ten Klaus nehulí a chodí do infoshopu. Chvilku to vypadalo, že s náma půjde i Viki, Viktor a Martin, ale nakonec vyměkli. Nikdo totiž nemá MELT BANANA tak rád jako my dva s Klausem. Zavolal jsem do "Ecu 31"tak se tuším jmenoval ten klub, kde měl koncert být. Tam mi řekli, že akce začíná přesně v deset a cena je 7Euro. Při cestě do klubu jsme se trošičku ztratili, takže když jsme objevili vchod do podniku, svítilo mi na hodinkách 22:07. Polilo mě horko, protože jsem si vzpomněl jak jsem nedávno někde četl, že na americkém turné hráli tihle potrhlíci v průměru 10 minut. Nechat si ujít svou nejmilovanější kapelu a ještě dát za tři půl minuty živé muziky 7 Euro, to by mě asi cip střelil. Naštěstí i přesní Japonci se někdy zpozdí, takže když jsme se protlačili do sálu právě začínali. Kolem tédle kapely panuje docela dost kontroverzí. Některým je trnem v oku to, že mají videoklipy na Vivě, vydali snad údajně něco na Sony (což není pravda, je to jen další z řady HC mýtů a legend)) a vůbec je to komerční sračka. Jiní na ideologické předsudky serou a zaměřují se jenom na muziku, která je excelentní. Já sám patřím spíš k té druhé skupině, i když ty jejich všudypřítomné copyrighty mě taky serou. Stejně tak cena za koncert ,10 Euro a to za jednu jedinou kapelu, to už je někde z oblastí stadiónových kapel. Jak už však napsal v KAZU Rado Uhlík, MB jsou v současnosti jediná kapela, za kterou je ochoten ty prachy dát. Já s ním můžu jenom souhlasit. Nicméně MELT BANANA, hyper-cyber HC grind, fúzovaný s drum´a bassem, jazzem, filmovou muzikou a já nevím čím ěšče právě začíná. První co mě srazilo na zem byl zvuk. Masivní, atmosferický, ale přitom v pohodě rozeznáš jednotlivé nástroje. Zpěvačka Yasuko jenom tak postává, maximálně se svíjí v roztomilých diskotékových spirálách. Ono přitom všem co musí odzpívat se není moc co divit. Její vokál je nezaměnitelný, intenzivní a chvilkami až skoro protivný. Zároveň má před sebou něco co vypadá jako miniatura kláves. Je to jakýsi "bazmek" s jehož pomocí přidává na svůk hlásek nejrůznější efekty, hally a echa. Agata (nenechte se mýlit-je to chlap) sebou každou chvíli mrská o zem, přitom stíhá vyluzovat s kytary ty nejroztodivnější zvuky. Když jsem poslouchal MELT BANANU z desek, vždycky jsem si říkal že není možné, aby to všechno stíhala jen kytara. Tam musí být nějaké samply. Tváří v tvář kytarovému efektu o velikosti nočního stolku jsem uvěřil…Bubeník se furt směje jak jelito a mydlí ultrarychlé sypačky jako by se nechumelilo. Basačka Rita drtí své neuchopitelné rytmy, sem tam výskok, sem tam metalové protočení řepy. Hráli převážně songy z nového alba "Cell-Scape". Nové album se mi zdá trochu míň experimentální. Už tam nenajdeš tolik koketování s tanečními rytmy. Celé to zní víc "fast" a "punk", ale todle konstatování ber s rezervou. Pořád je to notná porce kurevsky originální, úchylné muziky. Půl hodiny hýkám blahem. Když ke konci celého setu vysypou 15 sekundovek za sebou jsem už úplně v extázi. Narozdíl od mnoha jiných kapel Japonci naštěstí ví, kdy přestat, takže do nás nahustí ještě dva přídavky a je konec. Ještě že přestali, asi už bych neodešel, ale odletěl. Ani já ani Klaus jsme neodolali nákupnímu blouznění. On tričko, já nové CD, za zkurvených 15 Euro. Prohodili jsme s kluky a holkami pár zdvořilostních frází a zamířili zpátky do Létajícího psa. Čekal jsem, že Japonci budou nafoukané, arogantní hvězdy, ale opět jsem se přesvědčil o opaku. Strašně příjemní a usměvaví lidé. Zažil jsem jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší koncert v životě. Kdo tam nebyl, může závidět.

28. 10. VOLNO

Čekal nás opět divoký přejezd zpátky do Leipzigu, takže jsme se ráno rychle rozloučili s mezinárodním osazenstvem squatu a vypadli. Kolem sedmi jsme dorazili do Zora, kde nás už čekal Klausův kámoš Marián, který nám tam domluvil přespání. Hlavně pro Viktora a Petera to byla příjemná návštěva, protože po dvou dnech odloučení se opět setkali se svým technickým vybavením. Němci jsou slušní a pořádkumilovní lidé, zatímco v Čechách už by celá bedna s vybavením asi za 15 000 dávno změnila majitele, tady ji zvukař zabalil a předal zpátky těm brněnským zhulencům. Večer jsme se chvilku věnovali ping-pongu a stolnímu fotbálku, ale protože únava byla silnější než my, tak jsme se postupně odebrali na kutě. Dokonce i nejvyhlášenější pařmeni se odebrali spát relativně brzo.

29. 10. PRAHA

Cesta z Lipska představovala opět bloudění toho nejbludnějšího Holanďana. Když jsme se tu motali před čtyřmi dny, měl jsem za to že všechny ty objíždky jsou jen jakási pomrvená shoda všech nejnemožnějších okolností. Jenže cesta zpátky byla to samé. Čím blíž hranic, tím horší. Je to asi místní zvyk, anebo záměr německého ministerstva zdravotnictví jak zamezit sexuchtivým Němcům cestování za levnýma kurvama do Čech. Venku zas byla kosa jak z nosa a proto se nikomu nechtělo přecházet hranice pěšky. Nakonec padl Černý Petr na Klause, což jak se později mělo ukázat málem způsobilo jeho smrt. Hranice jsme překročili v pohodě a někdy za tmy jsme zaparkovali před Miladou. Byli jsme tu asi brzo, protože uvnitř ještě nikdo nebyl. Kluci z Ambrosie, kteří dnešní akci dělali, volali, že ještě vaří jídlo, takže jsme se zabavili "hoňkou", "schovkou", "slepou bábou" a jinými veselými hrami. Po hodině rošťácké zábavy dorazilo jak osazenstvo Milady, tak Ambrosia+sedm otužilých návštěvníků. Vevnitř totiž byla stejná kosa jako venku. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo malinký sálek, kde se hrálo vytopit, takže když jsme začínali hrát v bundách. Původně snáma měli hrát ještě ÚL, ale ti asi ví, jaká je na Miladě zima, tak se na to vysrali. Nicméně i přesto všechno se mi hrálo výborně, a vůbec byl koncert s naší strany docela povedený. Jsme holt taková plachá, stydlivá kapela a těch 15 fanoušků je na nás až, až. Dělat bordel patnáct minut, když za celý večer hrají jenom dvě kapely je trochu blbé, takže jsme na konci střihli pár songů od DISNEY. Pak šli na věc MBN, ale při té teplotě se jim to furt nějak rozlazovalo, a oni se furt ladili, takže to bylo takové rozkouskované a trochu to ztrácelo štávu. Pak už jsme dali jen pár pivek, pokecali se známými a začali rychle balit. Původně nám sice Ambrosia nabízela přespání, ale MBN už chtěli spát v postýlkách u svých maminek, takže jsme v 11 opouštěli Prahu. Naopak Fido v Praglu zůstával, protože odtamtud pochází jeho "milá". Výsledkem bylo, že jsme se konečně v autě nemačkali jak sardinky. Přece jenom má ten hnusný chundelatý Fiedler největší prdel v HC scéně a cestovat s ním ve čtyřko na trojsedačce nebyl žádný med.

Ještě v noci jsme naházeli všechen aparát do zkušebny, rozvezli bandičku domů a já s Vikim a Klausem jsme šli spát k Martinovi. Klaus už začínal být protivný, protože na něj lezla jakási viróza.

30. 10. BRNO

Ráno už ujko nevypadal moc dobře. Skleněné oči, bledá pokožka, zpocené mastné vlasy a celková ochablost těla naznačovaly, že Klaus mele s posledního. Začali jsme se radit co s ním uděláme. Bylo jasné, že převoz mrtvoly na Slovensko je drahá záležitost. Nikdo z nás neměl chuť zatížit jakžtakž vyrovnaný rozpočet z turné nějakým deficitem. Nezbývalo než nebohého trpícího strýka umlátit mojí baskytarou, mrtvolu zabalit do starého Martinova koberce a zanést do sklepa, kde prý nikdo nechodí. Nešťastný Klaus nás celou dobu poslouchal a burcoval nás k uskutečnění našeho plánu, protože věděl, že to děláme jen pro jeho dobro. Pak ale udělal Viki zásadní chybu. Zeptal se mě, jak si rozdělíme Klausovy desky. V tu chvíli sebral vetchý stařík veškeré své síly, zvednul se na rukách a začal nám spílat do pičí a kurev, zasraných hyen, které ho chcou okrást, když ešče duši nevypustil. Prý se s takovu může na celé umírání vysrat. Když vidí jakým lumpům by přišla do rukou jeho sbírka, tak to prý radši bude žít. Tak jsme přišli o jedinečnou možnost získat do svých sbírek klenoty, jak o první deska GUYANA PUNCH LINE, BUTTHOLE SURFERS atd…Sakra, to jsem trošičku ujel. Bystřejší hardcoreový fanoušek, pochopí, že to až zas tak dramatické s tím Klausem nebylo. Je fakt, že Klaus byl fest nachcípaný a díky tomu i úměrně protivný. Každou chvíli proběhla v kuchyni mezi jím a Martinem nějaká ostrá výměna názorů. Já se naštěstí těch jejich žabomyších válek nemusel účastnit, protože jsem jel vyzvednout na nádraží Martu, sluníčko mé milované. Radost mi však zkazil zkurvený revizor, kterého ani drobné úplatky, nepřiměly nevypsat mi lejstro na mastnou pokutu. No nic. Chvilku zme se s Martou blomcali po městě a nakonec vyrazili směr Yacht…se zakoupenou jízdenkou.

V Yachtu bylo celkem narváno, a to bylo teprve sedm. Tři piče známých, celkově smetánka a elita české scény. Dnešní akci jsme otvírali my, no a když jsme kolem půl deváté lezli na pódium, bylo v Yachtu nedýchatelno a nákých 200-250 lidí. Koncert v Brně byl náš nejlepší z celého turné. Kvalitní zvuk, mrtě zvěřících lidí, prostě paráda. Domácím a pořádajícím More Bad News zjevně pomohlo, že se po tolika dnech vyspali opět v maminčiných postýlkách a peřinkách a předvedli pravé peklo. "Emo jak cip" říkala Marta, a měla pravdu. Těžkotonážní metalové rify, prošpikované emo vyhrávkami, jazzujícími sóly, epileptický bubeník a psychopatický zpěvák. Dneska Catharsis pro střední třídu. ¨Během jejich setu se začalo i mohutně moshovat a došlo i stage diving. Nejaktivnější stagediver byl rozhodně Fido. Ovšem jeho kariéra lezce po stropě skončila velmi brzy. Při jednom ze svých výletů nad rukama diváků se nechal "drobátko unést" a frenetický dav ho donesl až k baru, kde odpočívající a klidné publikum nemělo žádný zájem držet to chundelaté ostravské hovado nadále ve vzduchu. Ke svému neštěstí však Honzík nezaznamenal změnu nálady pod svým tělem a proto ho tvrdý dopad zády na podlahu zastihl zcela neřipraveného. Nicméně díky pozitivní energii pryštící z MORE BAD NEWS, milý Fido jen mávl rukou nad svým dopadem rukou a vrhnul se zpátky do běsu pod pódiem. Následky pádu se však dostavily později… Mezitím skončili MBN a celý sál netrpělivě čekal na první zahraniční masakr. Tím byli MADAME GERMEN ze Španělska. Zarostlí Hispánci na nás vybalili velmi rychlý HC-Crust, From Ashes Rise/Tragedy stylu. Je fakt, že takových kapel začíná být jako hub po dešti, ale ti Španělé to umí zahrát s takovým nasazením a s tolika nápady (EKKAIA), že mě to ještě nenudí.Na MADAME GERMEN se pod pódiem rozjel ještě větší kotel než na MBN, ostatně není se čemu divit, český fanoušek dokáže zahraniční kapelu ocenit víc než domácí. Půlhodina jižanského šílenství s dvěma přídavky skončila a všechno v Yachtu už čekalo na zámořské vyvrcholení. REMAINS OF THE DAY jsou u nás celkem populární, aby ne když jsou z Portlandu. Na rozdíl od souputníků TRAGEDY a FROM ASHES RISE je jejich muzika více "doomovější", a co jí činí dost odlišnou a charakteristickou je použití violy. První deska je celkem fajn. Tu druhou "Hanging on Rebellion" amíci teprve přivezli. Ze začátku jejich setu bylo trochu problém se zvukem. Byl takový trochu nekompaktní a prakticky až do konce nebyla pořádně slyšet viola. Přesto jejich valivé disbeatové rytmy, střídané ubíjejícími melancholickými pasážemi dokázaly vyvolat v publiku erupce extáze a pravého šílenství. Já jsem řešil svůj obvyklý problém a to, že po 40 minutách mě to přestávalo bavit. Nejsem sice z Brna, takže jsem neviděl většinu akcí co dělá LOSER CREW, myslím si ale, že Yacht zažil jednu z nejlepších akcí. Především díky výborným výkonům kapel jako třeba…SHEEVA YOGA :. Ještě dlouho poté co akce skončila probíhalo na Yachtu nekonečné "bratříčkování mezi členy SY a MBN, jakoby už my ožralci věděli, že už zítra žádný koncert nebude, i když "oficiálně" jsme měli den poté zakončit turné v Hradci Králové.

31. 10.

Zatímco ještě v noci dorazil k Martinovi domů, ožralý a rozverný ansámbl, ráno vypadala situace zcela odlišně. Klaus, který již dva dny balancoval na pokraji života a smrti, se znovu přiblížil nebeské bráně spasení a začal oživovat svou myšlenku nechat se pohřbít v "cudzině", tedy v Brně. Jelikož Klausova zákeřná "hornouherská" chřipka je velmi infekční, začaly se její příznaky projevovat na Martinovi i na mně. No a k tomu všemu se přidal na půl zad ochrnutý Fido. Ten výše popisovaný Honzíkův dopad na zem během vystoupení MBN, se totiž rozležel a poté co levná výčepní lihovina přestala fungovat, začaly milého Honzíka nesnesitelně bolet záda. Nebyl schopen si zavázat boty, obléknout se a pohyboval se rychlostí asi 8m/min na chodníku a 3m/min v terénu. Za tédle situace, kdy se Martinův byt proměnil v jeden obrovský polní lazaret, bylo jasné, že další koncert je holý nesmysl. Tak se mohlo turné definitivně odpískat. My už jsme jenom přemýšleli jak se prokousat do dalšího dne. Já se pořádně oblíkl a vyrazil s Martou na procházku, spojenou s přednáškou o architektuře Brna. Fido v doprovodu svého ošetřovatele Vikiho o půl páté opustil byt, aby v šest zapadl do putyky vzdálené asi tři sta metrů. Tam jsme se nakonec všichni potkali, dali pár piv a vyrazili na dvouhodinovou túru zpátky k Martinovi. Ještě u Martinova domu došlo na jednu úsměvnou situaci. K Martinovi se totiž šlo jakousi zadní brankou a ta jak na potvoru byla zavřená. Fido zaskřípal zuby, ale nakonec po dvacetiminutovém slézání 1,20m vysokého plotu konečně Honzík s úlevou dopadl na druhou stranu. V tu chvíli došla Marta a s klidem si otevřela onu údajně zavřenou branku. Tolik pičí a kurev jsme si s Vikim naposledy vyslechli od polomrtvého Klause. Další den jsme se srdečně, někdy až skoro srdceryvně se všema rozloučili a vyrazili k domovině. My dva s Martou vlakem, Fido s Vikim a s aparátem jeli autem od Fidova otce. Co říct na závěr. Pro mě osobně to byl fantastický týden, který jsem si dokonale užil a který byl prošpikován několika užasnými zážitky. Spíše než zážitky, by se někdy hodilo slovíčko výjevy. První výjev, jídlo v Crasspupu. Druhý výjev, koncert D?SE v Crasspupu. Výjev třetí, skatepark v Utrechtu. Výjev čtvrtý MELT BANANA!!!!. Co se týče financí, dopadlo to taky v pohodě. Dopláceli jsme každý zhruba stovku. Díky moc Všem, co nám s čímkoliv na tomhle turné pomohli. (Teď bych ešče mohl připast tu známou obligátní frázi: You know who you are!, že?) Všechno ostatní co jsem chtěl říct už jsem napsal.

SKULDA

«zpět na library