Sheeva Yoga

«zpět na library

DOCELA NĚCO TURNÉ ANEB KONTIKKI HOP, HOP TOUR ´06

Poté, co jsme se minulý rok marně snažili prorazit na německý „HC-punkový trh“, jsme se tak trochu zařekli, že do zmlsaného Skopčákova už nikdy. No a rok se s rokem sešel a my vyrazili do Německa znovu. Celé to vzniklo tak, že před rokem přijela do Ostravy partička brémských fotografů a fotografek, že na tom východě tež cosik vyfotí. No a jedna z těch fotografek Christina, fanynka grindcore, chtěla taky zjistit, jestli v té Ostravě někdo poslouchá nějaký rachot. Oslovila tedy prvního človíčka, který vypadal, že by mohl něco tušit..., a taky že tušil, byl to totiž Bilos. Takže Christina velice rychle vplula mezi ostravské hudební tvrdé jádro. Tím pádem se nevyhnutelně seznámila i s náma, tedy především s Fidem. Kdo zná Fida, tak ví, že on je schopný okouzlit i bludný balvan ze Švédska. Takže slovo dalo slovo, Fido dal nějaké sedmipalce a Christina přislíbila udělat dva koncerty na severozápadě Německa. Jmenovitě v Brémách a Aurichu. Teď už zbývalo obalit tydle dva koncerty ještě nějakými zastávkami, protože vzdálenost Ostrava-Brémy okolo 1800 km je trochu moc. Fidorka se nakonec rozhodl, že všechno vezme do svých rukou a sháněl a mejloval tak dlouho, až z toho vylezlo 14 dnů. Pak jsme začali řešit, kdo pojede s náma. Původně jsem počítali s orlovskou kolizí DISRUPT a IMMORTAL alias fenomenálním triem HIBAKUSHA. Známe se s nima dlouho a jsou to výborní kámoši. Bohužel část z nich úpí pod ostnatým jhem nenažraných buržoustů a nadnárodních kapitalistů, kteří z nich činí ugrupovanie, které může jet na turné vkuse maximálně tak na jeden týden. Když nemohli HIBAKUSHA, špekulovali jsme ještě o několika dalších možnostech, až jsme se nakonec vrátili k osvědčeným spolubojovníkům z minulých turné, brněnským MORE BAD NEWS. Sice jsme je původně chtěli potrestat za to, že nás nevzali do Francie, ale pak jsme si vzpomněli na ty dobrotivé povahy a věděli jsme, že musíme jet s nima.

Někdy na přelomu února a března už byla většina turné zajištěna. 12 koncertů za 14 dnů! Nakonec Fido zaplnil i ty dva volné dny, takže žádné day offy. Podařilo se mu dokonce sehnat koncert i na 1.Máje, kdy značná část hardcorových přívrženců bojuje na barikádách za lepší zítřky a na nějaké kvazimuzikantské výkony nemá čas. Teď už zbývalo jenom zařídit nějaký vůz. Vzhledem k tomu, že jsme se chystali jet s MBN orchestrem, bylo jasné, že budeme muset sehnat devítimístného transita a ještě pořádně velkého! Každý kytarista v MBN totiž vlastní půltunový aparát, který se do neprodlouženého transita nevejde. Protože nikdo z kámošů vlastnících dodávku neměl čas, museli jsme se poohlídnout po půjčovnách. Asi tak dva týdny v kuse fičely mezi Ostravou a Brnem všemožné technické parametry, cenové nabídky a náčrty interiérů snad všech výrobců dodávek. Když už to vypadalo, že si budeme muset půjčit „tourbus“ od ROLLING STONES, objevila se v Plzni dodávka jako pro nás stvořená. Dva roky starý Peugeot Boxer té nejdelší verze. Sice 1300,- za den, ale v luxusním technickém stavu, s pojištěním s možností odtahu, apod. Takže jsme nemuseli připravovat katastrofické scénáře, co dělat, kdyby se vozidlo rozpadlo někde u holandských hranic. Jako 9.člen osádky s náma měl jet Klaus. Ten se ale den před odjezdem rozhodl, že nikam nejede, bo jeho mamutí distro se tak rozrostlo, že on se s ním do vlaku nevejde a odvoz nemá. Návrh, aby si vzal jenom půlku distra, odmítl, protože těm zazobaným Švábům je třeba prodat všechno anebo nic. Takže tedy jenom v osmi, aspoň zbude víc místa pro nás! Stejně si to ten Klaus mohl rozmyslet trochu dřív, protože mohla s náma jet Marta, která se na to dost těšila, ale nakonec přenechala místo Klausovi. No nic.

30.4.2006 TEPLICE - Božák

Ráno nás Marta naložila do auta přecpaného všemožnými pičovinami a kolem deseti už jsme si to štrádovali do Štadtlu. Na předním sedadle se ještě krčil Peter(ex-basák MORE BAD NEWS), který emigroval z Brna do Ostravy a jel si ještě vyzvednout nějaké harampádí, co v Brně při svém útěku zapomněl. Protože je SHEEVA YOGA parta veselých chlapíků, kteří pro pořádnou taškařici nejdou daleko, zavolal jsem někde u Olomouce Martinovi, že když teda nemůže Klaus, tak jsme místo něj vzali jednoho kámoše, co může sedět u distra. Ještě jsem to ani nestačil doříct a už jsem zřetelně slyšel, jak se Martin v telefonu zavzdušnil a začal supět, že jestli je to Peter, tak že to můžeme rovnou otočit, protože on s ním nikam nepojede. On si ostudu dělat nenechá. Rychle jsem ho ubezpečil, že to byl jen pokus o vtip, že Peter sice s náma jede, ale odpoledne se hned vrací s Martou do Ostravy. Pochopil jsem, že interní vztahy v MBN jsou stálé živé. Brňáci, ještě s Váňou a Shittiem(další ex-členové MBN), nás už čekali u zkušebny, kde vše probíhalo rutinně jako tolikrát předtím. Vášnivé objetí, srdečné stisky rukou, jiskrné pohledy a sem tam ´ňáká ta piča, kurva a jazyk do huby. Hned, co jsem vybalil nový merčendájs SY, už si Shittie a Jelen kupovali trička. Tomu říkám byznys, ještě jsme ani nevyjeli a už se prodává!!! Jako první šofér jsem za volant zasedl já a hned jsem se dostal do konfliktu s druhou řadou(Jelen+Kovin+Poděs), kteří to podle mě pojali tak, že oni jsou veliteli vozu, takže když oni řeknou stůj, tak řidič hned zastaví, i když jede stotřicet po dálnici. Sotva jsme byli u brněnského okruhu, už začali vyvřískávat, že mají hlad, a že hned musím zastavit. Jako správný šoférský despota jsem řekl, že nepřipadá v úvahu, že teď se mi dobře řídí! Atmosféra začala rychle houstnout, protože vzápětí jsem byl rozhořčeným Jelenem označen za horší kopii Helmuta. A ten je jako šofér z předchozího turné zapsán u MBN jako parchant nejhoršího formátu. To se mě pochopitelně dotklo. Situace pak ještě eskalovala poté, co jsem udolán neustálým lamentováním druhé řady zastavil u první benzínky, co byla po cestě. Jenže to byla Shellka. To samozřejmě na PC kapelu MBN zapůsobilo jako červený šátek na býka. Když jsem se ještě drze zeptal, jaký je rozdíl mezi Shellem, Aralem a ÖMV, dostal jsem přednášku o významu „symbolického bojkotu“. Jenže tím mě nepřesvědčili. Jen jsem jim oznámil, že pokud bude další benzínka ÖMV, tak tam zase nestojím já. Zatímco případ Shell je pro mě mediální příběh, který si nemám šanci nijak ověřit, způsoby jednání firmy ÖMV jsem měl možnost pozorovat skoro na vlastní oči. No co čert nechtěl, další benzínka, která se nám postavila do cesty, byla právě ÖMV. Byl to ode mě sice čirý kapric, ale nezastavil jsem. Atmosféra uvnitř zhoustla natolik, že to vypadalo na odpískání celého turné. Chvilku se ještě snažil provokovat Fido s tím, že on nemůže stát na Agipu, protože ti mají ve znaku šestinohého psa, a to je přece jasné týrání zvířat a schvalování genetických manipulací, nakonec jsme si však s chlapci ujasnili priority. Do Teplic jsme přijeli kolem šesti dobře naladěni a na koncert nažhaveni. Přijeli jsme s předstihem, protože kluci teprve nanášeli aparát do útrob klubu, takže jsme se mohli nějakou dobu věnovat naši oblíbené kratochvíli - hakysaku.

Koncert zařizovali kluci z NOT. Jelikož „Podletná“, tradiční místo teplických koncertů, už je nějakou tu dobu zavřená, konal se dnešní koncert na „Božáku“. Božák je místní kvazimrakodrap, který je pro jistotu umístěn na kopci. Aspoň pak není problém tudle obludu s odporně zelenou fasádou najít. Uvnitř celého komplexu je klub s barem, dvěma místnostmi, z nichž jedna se dá velice rychle přestavět na koncertní sál tak pro cca.60-70 lidí s malým pódiem. Pro hardcore úplně ideální. Hrát se začalo okolo 9 hod. Jako první šli na věc MORE BAD NEWS. Zahráli solidní set, ale ať se snažili, jak se snažili, oči všech návštěvníků byly upřeny na podivné asi 40-leté individuum v kožené bundě, které se pohybovalo na pódiu. Onen typ se postavil na místo, kde obvykle stojí frontman kapely a začal předvádět jakousi vyčpělou variaci na tanec svatého Víta. Občas se chopil i mikrofonu a něco zapěl. Poděs velice rychle přijal novopečeného zpěváka za člena MBN a usměrněnou manipulací s jeho tělem ho zapojil do metalové image kapely. Už předtím, když se v 7 hodin dotyčný objevil ve dveřích Božáku, vyvolal větší zájem. I když byl totálně na sračky, slušně zaplatil vstupné a oddriftoval k baru. Dávali jsme mu hoďku, maximálně hoďku a půl. Když se ovšem po prvních tónech MBN zjevil vpředu a vydržel tam skotačit celých 20 min., dostal přezdívku „Nezmar“. Doufali jsme, že je pouze velkým fandou MBN, ale jak se posléze ukázalo, byl velkým fandou všech kapel, co ten večer hrály. Po MBN jsme hráli my a situace se opakovala. Mezi mnou a Fidem křepčil nesmrtelný Nezmar. V jednu chvíli se na mě Nezmar trochu natlačil, takže jsem ho chtěl lehce odstrčit, ale bohužel bylo to ve stopce, kde mám výskok, takže se mi podařilo vykopnout mu pivo a ještě ho trefit do xichtu. Připadal jsem si jako Jožka ze SYIH, známý to vrah mladých punkáčů. Ve svém vystoupení pokračoval Nezmar i následující KOMBUCHU. Zfetovaný frontman Kombuchy Konopík ho ovšem začal hned svlíkat a objímat. Nezmar si svou roli s gustem užíval. Nakonec jsme přes něho skákali jako přes kozu, různě ho podlézali a hold jsme mu vzdali klasickou nosičkou po sále. NEZMAR byla dneska nejlepší kapela večera. Spali jsme u basáka z NOT ve vilové čtvrti. Já teda ne, protože jsem si s Michalem ustlal v dodávce, ale zbytek ansámblu prý prodělal ve sklepení noťácké vilky lehkou vzájemnou ochutnávku prefabrikované české slivovice s tou naší d.i.y. moravskou. Je jasné, která „vyhrála“, že? ;)

1.5.2006 MOST - Za Vraty

Celé dopoledne jsme prožili poflakováním na zahrádce rodinné vilečky(netušil jsem, že ti NOT jsou tak slavní, když mají takové baráky). Vylepšením naší tradiční zábavy, tj. hakysaku, se stal žlutý gumový balón. Původně patřil místnímu psovi, ale za jednu desku, CD a pár placek rychle změnil majitele. Dalo se do něj daleko líp kopat než do malého hakysu, takže jsme konečně nevypadali jako blbečci, co to neumí hrát. Od Noťáků jsme se vyhrabali až kolem jedné. Chvilku jsme prošmejdili centrum Teplic, zodpovědnější část ansámblu si zařídila zahraniční pojištění, pak jsme se setkali s naší nejvěrnější teplickou fanynkou Meshuggah na pokec a na pivo a pak už jsem celé osazenstvo hnal do lůna mostecké hnědouhelné pánve, kde jsem nikdy nebyl a kde jsem to chtěl strašně vidět. Jako děcko vyrostlé a přímo srostlé s industriálním prostředím Ostravy, jsem byl strašně zvědavý, jak to vypadá v Severních Čechách, protože přeci jenom: hnědé uhlí a povrchová těžba umí s tím životním prostředím zatočit neskonale brutálněji než uhlí černé. Nakonec jsme nafotili jenom nějaké panoramatické pohledy z okraje Mostu, ale ty nejlepší výjevy, které se odehrávají směrem na Chomutov a Litvínov, už jsme nestihli. Klub Za Vraty jsme našli bez problému díky asi nejlepším direkcím, které jsme kdy dostali. Vtelno je malá vesnička, která je součástí Mostu a ten příjezd tam je brutální. Během pěti minut se jako mávnutím kouzelného proutku dostaneš z depresivní panelákové zástavby mezi baráky malebné vesničky. Až na ten socialistický konzum na návsi. Samotný klub Za Vraty bys zvenku na autonomní doupě netipoval. Je to solidní pozdně barokní selský statek. Punkáči s dreadama, co se prohánějí po dvorku tady vypadají trochu nepatřičně. Spíš bych čekal nějaké hospodářské zvířectvo. Celé stavení patří jakési emigrantce, která se rozhodla pronajmout barák ke kulturním účelům. Ze začátku všechno fungovalo v pohodě, lidi chodili, byli spokojení. Jenže postupem času se jako všechno nové i todle místo okoukalo a začaly se množit problémy. Největší problém jsou samozřejmě prachy na zaplacení nájmu. Ono zaplatit takový palác bude asi problém. :) Jeden větší koncertní sál, jedna hospůdka, přidružená čajovna Ametyst a k tomu plno dalších místností, které vůbec nevím, jak slouží. V jednom z bočních křídel si buduje svou soukromou rezidenci Ubina, známý to drtič strun a kláves ze spolků jako RAVELIN 7, PIGSTY, FSFI a CONTRASTIC. U něho jsme i spali. Dnešní koncert byl zakončením místního hardcorového maratónu. Za čtyři dny – čtyři koncerty. Tím pádem jsme neočekávali nějakou hojnou účast. Skutečně, když jsme se standardně kolem 9.hod. začali připravovat, bylo ve výčepu, kde jsme nakonec hráli, nějakých 5-6 lidí. Ze známých Putti a Ubina. Když už jsme chtěli začínat, rozrazily se dveře a dovnitř vplula PRŮMYSLOVÁ SMRT. Kluci měli sice hrát v Chemnitz, ale dopoledne před gigem začaly Johanovi hnisat dásně nebo co..., a protože Johan je skutečný patriot, rozhodl se nesvěřit sebe do péče skopčáckých dentistů, nýbrž zlatých českých ručiček. :) Díky zdržení pak nestihli koncert v Německu. Takže se chtěli alespoň přiblížit říši a proto se rozhodli přespat Za Vraty. Samozřejmě se hned domlouváme, že když už tady jsou, tak zahrajou taky. Rozradostněni tím nenadálým zdvojnásobením počtu diváků odmrskáme svůj set s daleko větším elánem než včera. MBN jako druzí to taky smaží ze všech sil a mezi řídkou, ale věrnou „masou“ 13-ti diváků to má solidní ohlas. Jako poslední to mydlí PRŮMYSLOVÁ SMRT. Přiznám se, že ačkoliv mám kluky ušatý jako lidi rád, na jejich muzice mi vždycky něco tak trochu vadilo. Především bubeník. Ovšem dneska to bylo jiné kafe. Ultrarychlý uvřeštěný thrash, trochu mi to připomínalo MIHOEN nebo POINT OF FEW. Do toho takový ten vokál, asi jako když chytnete havrana pod krkem, zatřesete s ním a on začne vší silou krákorat. Aji bubeník se na můj vkus fest zlepšil a mydlil do toho o 106. Po koncertě začal vzhledem k počtu lidí spíše takový komorní, avšak mohutný dýchánek. Hlavně Putti předváděl ty největší alkoholické kousky, v čemž mu zdatně sekundovala část našeho ansámblu. Někdy po půlnoci jsme dostali prachy. Celých 140,- Kč, které zaplatila jenom Průmyslovka, protože vstupné bylo dobrovolné. Nakonec ještě přivezl sympatický šéf klubu nějaké hranolky a začal je fritovat. Takže ještě k ránu něco teplé veganské stravy a alou spát. Možná to trochu vypadá, že si ohledně Mostu furt na něco stěžuju: málo lidí, prachy, žrádlo. Jenže takhle to bylo domluvené. My jsme měli díru v turné. V Mostě nám nabídli, že můžeme přespat a když budem chtít, tak i zahrát. Zahráli jsme v pohodě, nějací lidi přišli, dostali jsme nažrat a k tomu navrch bonus v podobě 140 kaček. Co víc jsme si mohli přát.

2.5.2006 GÖRLITZ - Hospi

Opilcova rána bývají krutá. Vlastní zkušenost s tím učinili Kovin s Fidem, které jsem ráno pobaveně pozoroval, jak se zcela bezúčelně motají po dvorku. Jenže poté, co barman otevřel výčep, rozhodli se milí ožralci, že tu opici přechčí a dali si hned další pivo, aby takříkajíc doplnili hladinku. Dopoledne probíhalo poklidně. Zatímco my jsme s Borlíkem z UNDERGROUND HARMONY rozebírali oblíbená hardcorová témata, za námi se odehrál asi hodinový nelítostný souboj v sumo, o který se starali ti dva alkoholici. Kolem poledne jsme vyrazili směr Deutschland. Zatímco Fido už stihl vystřízlivět, Kovin se neustálým nákupem a konzumací Plzní udržoval ve formě a stal se nejdůležitější postavou přejezdu. Jeho ostrovtip, bystré pozorovací schopnosti a dovednost zpozorované věci přesně popsat, to vše na nás působilo s devastujícími účinky. Poté, co jsme překročili hranice, Kovin si vzpomněl na svou nejmilovanější počítačovou hru Il–2 Sturmovik. Té Kovin před nedávnem zcela podlehl. Ono se není co divit, tenhle letecký simulátor z druhé světové války je opravdu realistický a člověk je na tom závislý rychleji než bys řekl Messerschmitt 262. Kovin ve „šturmovi“ lítá za sověty a tak ho to vzalo, že pomalu o ničem jiném nemluví a navíc se v něm po 25 letech života probudilo národní uvědomění a myšlenka panslavismu. No a teď, když jsme vstoupili do země, kde žije převážně „germanskaja, fašistickaja svoloč“, Kovča se úplně změnil. Já osobně tu změnu přičítám zhoubnému působení dvou faktorů. Jednak 10 Plzní a jednak výše zmiňovaný šturmovik. Kovin se totiž z kytaristy MBN proměnil na „staršího lejťenanta“ sovětského letectva a místo Peugeota Boxera najednou seděl v Lavočkinu La-7. Zoufalství dostoupilo vrcholu, neboť se pořád podivoval jak to, že ti germáni to tady mají tak hezký a upravený. Ale že prý ať počkáme, že až přejde fronta, tak to bude vypadat úplně jinak. Naštěstí Görlitz není daleko a Hospi jsme za zpěvu sovětských válečných písni našli taky docela rychle. Je to klasická činžáková zástavba kousek od centra. Zvenku nic nenaznačuje, co se ukrývá vevnitř, jenom plakát SY/MBN na okně nás upozornil, že jsme správně. V Hospi žije okolo patnácti lidí. Má čtyři patra, malý sálek s barem pro max.50 lidí a všechno je to zařízeno s takovým tím německým šmrncem. Asi po půlhodině, co jsme bloumali v útrobách Hospi, dorazila Sandy, která to dnes celé pořádala a předložila nám exkluzivní jídlo. Pizza se salátkem a s veganským pudinkem..., božské.

V mezipause mezi čekáním na koncert stihl Kovin, stále zaseknutý v sovětské stíhačce, ztropit jeden menší mezinárodní konflikt, když jakémusi Němci, co uměl polsky, vysvětloval: „Ty sice german, já slovan..., ale to je v pohodě“. Dneska jsme hráli sami a jak je v Německu zvykem, začínalo se kolem jedenácti. Lidí dorazilo asi 15, převážně obyvatelstvo z Hospi. Zvuk byl v pohodě na obě kapely, snad jenom to publikum. Ono je to už taková otřepaná legenda, ale Němci většinou jen stojí a zírají. Oni ti sice pak řeknou, že se jim to líbilo a nebo si koupí desku, ale kdyby aspoň jednou prstíčkem zahrozili ve vzduchu..., to by atmosféře fest přidalo. Po koncertě si ´ňáký borec ode mě z distra vzal LP Industrial Holocaust, čímž mě zcela dorazil. INDUSTRIAL HOLOCAUST je totiž ta nejstrašidelnější pičovina, co kdy na asfaltu vyšla. Já jsem mu sice jako špatný obchodník tvrdil, že to je strašná sračka, ale když pořád trval na svém, dal jsem mu ji za 3 eura. Na všech už se začala projevovat únava z předešlých dnů, takže po koncertě se místo nějakého hlučného popíjení všichni postupně vytráceli, až nakonec zůstali jen ti skalní, tj. já, Fido a nesmrtelný Kovča. Celou noc jsme prokecali se Sandy a jejím přítelem Hansem na baru ve společnosti milé flanděrky „kartoffelnschnapsu“. V jednu chvíli, kdy jsme já a Fido vysvětlovali Sandy sáhodlouze celou kauzu okolo Czechteku a vůbec rozdíly mezi demoškami u nás a u nich, se k nám s poťouchle nepřítomným pohledem přitočil Kovča. „Nevíte jak se německy řekne smrk?“ Už jsem se bál, že Kovin bude pokračovat ve své prosovětské, protinazi filipice. Představoval jsem si, jak zaútočí na Hanse, který studuje filozofii, s tím, že ten Fichte byl tež pěkná fašistická bestie nebo tak něco. Naštěstí Kovin mířil úplně jinde. Zatímco my jsme byli se Sandy zapředeni v hluboké politické debatě, milý Kovča s Hansem řešili výskyt a kvalitu lysohlávek v závislosti na druzích stromů. Asi po hodině zuřivé debaty se kluci shodli, že nejlepší houby rostou pod smrkem. Jenom nevěděli, jak se to řekne anglicky..., tož tak.

3.5.2006 DRESDEN - AZ Conni

Ráno jsme se chtěli jít kouknout po městě. Vypadalo to totiž na příjemnou procházku. Původně jsme chtěli jít všichni, ale protože jsme parkovali přímo před „arbeitsamtem“, pojal Martin strach, že ty kurvy skopčácké nezaměstnané by nám auto mohli vykrást. Zůstal teda s Michalem v autě. My ostatní jsme šli na špacír. Görlitz je 60-ti tisícové město, vzdálené 50 km severně od Liberce. Město rozděluje na polskou a německou část řeka Nisa, takže trochu připomíná Těšín. Německá část je větší s fakt pěkným zachovalým historickým centrem. Polská část je menší a když přejdete hraniční most, je to fakt hustý rozdíl. Rozkopané ulice, rozmlácené baráky a všude polské paneláky, které jsou ještě hnusnější než ty české. Pro mě osobně má ale celý Görlitz/Zgorzelec nějaké zvláštní kouzlo a fest se mi v něm líbilo. Přejezd do Drážďán jsme absolvovali v tom nejhorším pařáku, takže i nějakých těch 100 km bylo k nevydržení. V Drážďanech se furt něco staví. Na obzoru se neustále objevují nějaké jeřáby, každou chvíli nás předjel ´ňáký náklaďák. Dokonce i ten blok, co spojenci rozbombardovali na konci války, začali opravovat. AZ Conni tvoří dva baráky, které jsou ukryty v parčíku. Původně to byl tuším squat, který se postupem času a výrazným tlakem radnice zlegalizoval, což je v Německu docela obvyklý vývoj. Přijeli jsme relativně brzo, takže jsme se vyvalili na trávník a dali si siestu. Ti aktivnější šmejdili v útrobách Conni nebo v místní knihovně. Ta byla bohatě zásobena tituly ze všech možných žánrů. Samozřejmě nejvíc zde byl zastoupen anarchismus, ale kupodivu i komouši. Docela nás překvapilo, kolik tady bylo lidí. V pět hodin korzovalo kolem Conni okolo 50-ti lidí. Že by je ten český hardcore tolik zajímal? Optimista za každého počasí Fido tvrdil, že to jsou samozřejmě fanoušci českého HC a že jich přijde ještě víc. My pesimisti jsme kontrovali, že ani jeden nepřišel na koncert a před devátou tu nikdo nebude. Bohužel náš pesimismus se ukázal být bližší realitě. V devět hodin nebyl v Conni skoro nikdo. Koncert se proměnil v čekání na Godota, v tomto případě na fanouška. O půlnoci se sál „zaplnil“ asi 11-ti lidma a my mohli jít na věc. Zvukař během pár okamžiků vytvořil naprosto kostidrtící zvuk, takže nám ani nevadila absence výraznějšího publika. MBN dneska zahráli taky skvěle. Na ten jejich metal je třeba dobrý zvuk a tady ho měli vrchovatě a hodně jim to přidalo. Po koncertě jsem z Wahnfriedem, který nám dnešní koncert pomáhal zařídit, ještě vyměnil nějaké věci z distra a pak už mě zbytek našeho ugrupowanie tahali na panáčka dolů do baru. Tam za poslechu MOB 47 proběhl ještě jeden takový menší konflikt. Martin už od začátku sýčkoval, že se turné nezaplatí, že chodí málo lidí, apod. Fido jakožto hlavní organizátor to samozřejmě těžce nesl a bral to osobně. No a protože měl trochu v kuli a v kapse 100 euro za dnešní koncert, tak se do Martina trochu opřel. (Těch 100 euro jsme dostali díky tomu, že Conni má nějaké granty od spolkové vlády, tudíž si můžou dovolit garance). Na Martina Fidova slova zapůsobila jako červený šátek na býka. Takže slovo dalo slovo a vypukl spor. Je nutno dodat, že pokud se do sebe pustí dvě tak olbřímí ega, je úplně zbytečné pokoušet se je nějak kočírovat. Viki, jakožto naše klidná síla se o to pokusil, ale po půlhoďce marné snahy vstal a vztekle prohlásil, že jde raději hrát fotbálek, který sice vůbec neumí, ale furt mu to připadá smysluplnější než se s těma kohoutama domluvit. Než se chlapci usmířili, šli už všichni spát..., tuším až na Kovina.

4.5.2006 BERLIN - Komma F

Snídaně v Conni byla famózní. Obrovský švédský stůl, přecpaný pochoutkami všeho druhu. Jenže já už se těšil do Berlína jak malý Jarda. Nikdy jsem tam nebyl a přečetl jsem o něm tolik knížek jako o málokterém jiném městem. Cesta skrz Německo probíhala opět za nesnesitelného vedra. Komma F, kde jsme měli hrát, je součást squatu „Köpi“. Ten jsme našli hladce. Stačí jet po výpadovce z Drážďan furt rovně. Köpi je asi neslavnější a největší squat v Berlíně. Možná i nejstarší, ale nejsem odborník na squaterskou scénu v Berlíně, takže nevím. Je to pětipatrová obluda ve východní části Berlína a vypadá značně divoce. Některé části budovy už jsou zřícené. Vůbec by mě zajímalo, co by na stav Köpi řekl statik. Ten se tady už zjevně dlouho neodvážil. Kam se podíváš, všude nějaké roztodivné industriální artefakty: kusy trabantu proměněné v květináč, apod. Úchvatný je vchod do Komma F, což je malé, vlhké doupě ve sklepních útrobách Köpi. Nad dveřmi visí uřezaná hlava sochy svobody, která může vážit dobrou tunu. Docela by mě zajímalo, kde ji splašili. Když už jsme 15 min. kroužili kolem liduprázdného Köpi a furt nacházeli něco nového, otevřely se dveře a z nich vylezlo několik postaviček, které nám s Fidem připadaly jaksi povědomé. Byli to WHEN MY AUTHORITIES FALL, litevská bandička se kterou jsme dva týdny předtím hráli v Těšíně. Do té doby jsem si myslel, že naše minulé turné s MBN bylo zpackané. Jenže to bylo hovno proti tomu, co zažívali Litevci. Dva dny po startu jejich turné vypověděly zpěvákovi hlasivky..., ještě že mají druhého. V Těšíně odpálil basák hlavu. V Maďarsku museli dvakrát do servisu. Jestli se setkali s podobnou ochotou jako některé české kapely, tak potěš satan. V Karlsruhe jim pak dodávka už definitivně vyhořela! Nevadí, vyměnili za jinou a dojeli do Berlína. Když vybalovali věci, nechal basák prsty v kolejničkách od bočních posuvných dveří a zpěvák je vší silou zabouchl. Následky bych vám nepřál vidět. Prsty napuchlé, zkřivené, nejspíš zlomené a nehty, které ještě neslezly, by mu mohl závidět leckterý úlisný emař. Chlapci už pochopili, že na tomdle turné jim pšenka nepokvete a chystali se k 1400km dlouhému přejezdu do Rigy. Popřáli jsem jim hodně štěstí, které asi budou fest potřebovat a vyrazili do města.

Do centra Berlína je to z Köpi 10 min. pěšky. Na Alexanderplatzu byl a zrovna nějaká demoška ortodoxních židů. Martin se okamžitě nasupil a vplul mezi všechny pejzaře, aby zjistil, o co se sionistům přesně jedná. Snažil se tvářit co nejvíc protiizraelsky, ale zapomněl si v dodávce „palestinu“, a navíc s tím svým účesem sám vypadá tak trochu jak haličský chassid. Prošli jsme celou hlavní berlínskou tepnu, třídu Unter Dem Linden, až k Brandenburské bráně. Obkroužili Reichstag a stavili se k památníků sovětských vojáků..., ještěže tam s náma nebyl Kovin. Jestliže jsem psal, že v Drážďanech panuje čilý stavební ruch, tak nevím jak nazvat to mravenčí hemžení v Berlíně. Ono se to staví, když vám angloameričané za tři roky vybílí půlku města. Do Köpi jsme se vrátili až za tmy akorát na večeři. Mezitím se dostavil i pan pořadatel. Toda je klasický berlínský cruster, co furt chlastá pivo a mydlí škopky v DKH. Ten říkal, že času vpysk, že stačí, když spustíme o půlnoci. Nakonec z toho bylo třičtvrtě na jednu. Začínali MBN. Na plakátech bylo napsáno „Grind aus CZ“, tak jsme čekali, co z nich vypadne a nic. Zase kolize Children of Fall se Zegotou a trojnásobným hrdinou Sovětského svazu coby kytaristou. Nám se dneska nějak nedařilo, Fido rupnul strunu a náhradní si nechal v autě, takže tam nějak zaimprovizoval. Nakonec jsme preludovali 40 min., což je strašně dlouho. Těch 30-40 crusterů, co tvořili publikum, si však vypískalo přídavek, tak jsme jim vysmažili Deceiver od NAPALM DEATH a rychle pryč. K Todovi na byt, kde jsme měli spát, jsme se dostali až kolem třetí ráno. Když otevřel vchodové dveře, někteří z čistotnějších utrpěli menší šok. Strhané tapety, čímsi politá podlaha a hory bordelu. Naštěstí to byla jen divoká předsíň. Jenže druhý šok utrpěli pro změnu milovníci desek poté, co nakoukli do Todova pokojíčku. Celá jedna obývací stěna narvaná k prasknutí takovýma lahůdkama jako první LP SORE THROAT, všechny LP NAPALM DEATH, kolekce starých švédských crustů, skoro celá kolekce Slap A Ham, atd. Podobné špeky tam měl i v tanečních deskách a Hip-hopu. V tom se ale až tak nevyznám, takže názvy nemůžu posloužit. Snad kromě prvního LP ONYX, které zaujalo i mě. Fido s Kovinem šli spát do auta. Viki s Michalem začali monitorovat sbírku desek a zbytek podlehl Todově naléhání, že zajdeme ještě na pivo tady kousek do hospy. Čert nám byl dlužen tenhle nápad. Z proklamovaných pěti minut(tak měl být daleko ten bar) bylo najednou 20 minut a my jsme furt pochodovali nočním Berlínem. Tady si dovolím takovou malou odbočku. Po cestě jsme několikrát narazili na plakát, na kterém americká a britská letadla bombardují Berlín a k tomu nějaké proklamace v němčině. Bohužel naše němčina nebyla na takové úrovni, abychom přesně pochopili, o co jde. Mně osobně to trochu připomínalo volební plakáty NDP. Zeptali jsme se Tody, o co jde. Ten nám vysvětlil, že jde o nějaký anarchofestival. Ty bombardéry jsou tam prý proto, že spojenci měli Berlín jakožto nacistické doupě radši vygumovat z povrchu země. Chápu, že jsou jedinci, kteří mají dost vyhraněné protinacionální názory, sám se považuju za jednoho z nich, ale obhajovat kvůli tomu barbarské kobercové nálety(byť to byli jakože ti „naši“) mi připadá trochu ujeté. Mezitím, co jsme s Todou probírali bombardéry, dorazili jsme na místo. Knajpa byla zavřená, takže jsme trajdali zas někam jinam. Padla na mě únava a celá cesta se mi slila v jeden obrovský monolit s nápisem „Kontikki Hop, Hop!“, Kontikki byl totiž Todův pes, kterého všude vláčel s sebou a v půlminutových intervalech na něho právěže volal: „Kontikki Hop, Hop! Kontikki Hop, Hop!“. Občas se ožralému germánovi popletl jazyk a křičel na psa: „Konfeti, hop, hop!“. Nicméně mně se ta věta, kterou jsem slyšel tu noc asi 500krát, zaryla neskutečným způsobem do paměti a další týden jsem na každého pokřikoval: „Kontikki, hop, hop!“. V šest jsem se dostal do Todovy postele a usnul se slovy..., můžete hádat.

5.5.2006 AURICH - AJZ

Až někdy po poledni jsme se probudili, vykodrcali se z Todova bytu a jeli naložit věci do Köpi. Doteďka jsme až hanebně zanedbávali zábavu, které se musí věnovat každý pravověrný hardcorista. Nakupování desek! Navštívili jsme za tím účelem obchod Yellow Dogu, který je kousek od Köpi. Pravda, ještě nemáme na skutečné přeborníky tohoto sportu typu Fuchse nebo Barváka, ale úplní greenhorni taky nejsme. Takže jsme trochu pustili chlup. Pak nás ještě Toda vzal na falafel, což je u MBN velký kult. Slovíčko falafel vyslovují chlapci se skutečným pohnutím v hlase. Nebál bych se říct, že to má v sobě cosi z náboženství. Což o to, dobrý byl, ale pomníky kvůli tomu stavět nebudu. Pak už jsme rozloučili s Todou a Kontikki, nechali si vysvětlit cestu k nejbližšímu obchodu s hudebninami a vyrazili. Martin totiž včera praskl „čínu“, takže se chtěl podívat, jestli se dá tady sehnat nová za nějaké přijatelné ceny. Jenže ceny v místním „musicstore“ asi nebyly ty pravé ořechové, protože Martin se za chvilku vrátil s tím, že tam nic nemají. Jediným výsledkem tak bylo, že jsme nabrali ještě větší zpoždění než jsme měli. Ve čtyři odpoledne jsme se teprve vymotávali z Berlína a to nás čekal skoro 600km dlouhý přejezd přes celé Německo až k pobřeží Severního moře. Nakonec jsem to s použitím veškerých dovedností naší dodávky zvládli a v deset večer jsme brzdili v Aurichu. Právě hráli TAKE A STAND, oldschool HC s takovým tím středoškolským šmrncem. Kluci měli maximálně tak 17. Po nich měli hrát místní MAC GYVER!!! Měl to být jejich poslední koncert. Borci udělali sympatické gesto a nechali nás zahrát před nima. Většina lidí na koncertě přišla právě na ně. Navíc by stejná většina snesla oblíbené hardcorové označení „děcka“(věkový průměr byl asi 16let) a bylo tady riziko, že poté, co dohrají MAC GYVER, utečou domů k mamince pod sukně. Urychleně vybalujeme aparát a ustavujem ho na trochu vyšším pódiu(cca 1,5m). Začínáme my a protože se musí končit za hoďku a půl a ještě hrajou dvě kapely, mydlíme to dneska utlrarychle bez pauz. Prostě powerviolence jak má být. Za rekordních 16 minut to odhrkáme. Těch 150 lidí vřeští o přídavek, my však ukončujeme produkci s větou hodnou protřelého byznysmana: „If you liked it so much, buy a CD“. To už je na pódiu brněnská úderka. Šlape jim to taky solidně, i když chlapci se na vysokém pódiu moc necítí. Poděs na to sere a metá kozelce přímo mezi děckama. Co nejrychleji balíme aparát. Necháváme ho hned pod pódiem, ale pak se rozhodujeme, že ho ještě rychle narveme do auta. Jak se posléze ukázalo, bylo to moudré rozhodnutí. Na poslední MAC GYVER se rozpoutává peklo. Lidi navlečení v papírových brněních se mlátí molitanama, mečema z papundeklu, špricají po sobě všechno možné od vody až po šlehačku. V místech, kde před chvíli stály naše aparáty, se teď točí tornádo rychlého moshpitu. Sem tam z něho někdo vyběhne ven s rozbitým nosem. MAC GYVER jsou namaskovaní, něco mezi IMMORTAL, MARYLIN MANSON a KISS. Hudebně je to chvilkama rozjetá, palová kombinace všeho možného, ale nejvíc v intencích rychlého HC/grindu. Na pódiu je jich jak malých myší, mají totiž 4(!) zpěváky. Ti se tam hemží a skáčou přes sebe jak kobylky. Na konec cover NEGATIVE APPROACH „Ready To Fight“ a hybaj domů, děcka! Teprve teď jsem si měl šanci trochu prohlídnout celé místo. Je to docela zábavné přijet z divokého, roztrhaného Berlína do čisťounkého, uhlazeného Aurichu.

Nevím proč má místní podnik v názvu to A, když autonomische to není ani trochu. Místní AJZ je totiž obrovský komplex několika budov z červených režných cihel(mimochodem, z těch je tady úplně všechno), který je vcelku nadstandardně vybaven. Péáčko muselo stát pěkných pár euro, fotbálky nejsou usmolené, rozviklané, a přesto jsou zadarmo. Mají tady kuchyňku, za kterou by se nemuseli stydět v lecjaké hospodě. Jestliže berlínští anarchističtí punx nadávali na Conni, že už je to „zu legal“, zajímalo by mě, co by řekli v Aurichu. Je sice fakt, že tady rozjezd AJZ zafinancovala radnice, v podstatě to celé vybudovala a pak to teprve předala „mladým nespokojeným rozervaným revolucionářům“. Naproti tomu východoněmecké AJZ jsou většinou pololegalizované squaty, které byly k „legalizaci“ často donuceny tlakem z města. Jenže o revolučním potenciálu některých existencí, které jsem potkal v Köpi, by se dalo s úspěchem pochybovat. Opravdu nevím, jestli jsou více punkovější vypití ossis s těma správnýma nášivkama nebo vymydlení wessis, taky s těma správnýma nášivkama. Protože jsme přijeli pozdě, dostali jsme zapečené pity už studené, což vůbec nevadilo. Chutnaly dobře i tak. K tomu ještě salát a hafo piv. Jako cesťák donesla Christina Fidovi solidních 150 euro. Seděli jsem v kuchyni, která byl zároveň backstage a kecali s Christinou, typama z MAC GYVER a zvukařem. Aurich je přece jenom prdel světa, malinké městečko, tak 10 tisíc lidí, takže kapely odněkud jinud tady působí trochu jako zjevení. Je to podobný efekt, jako když u nás hraješ někde v zapadákově. Lidi nejsou znudění, muzika je opravdu zajímá a během koncertu většinou divoce křepčí než by se dlubali v nose někde opodál. Stejně tak Česká republika je odsud daleko, takže kapely z Čech tady jsou trochu exotickým zbožím. Zatímco my s Fidem jsme byli zabřednuti v družné debatě, část věčných nespokojenců si furt něco mrmlala pod fousy: „Že ti lidi jsou tady moc mladí, že pódium bylo vysoké, že je to tady moc nóbl jak na nějaké diskošce, že falafel je studený a pivo je hnusné...“. Naštěstí, když jsme dostali basu piv a basu limonád na cestu, tak zmlkli. Spali jsme na kérosu od lidí z MAC GYVER. Teda spali jsme v luxusní vilce, která patřila rodičům od lidí z MACGYVER. Parádní barák(samozřejmě z červených cihel), žádný přehnaný luxus, spíše taková ta severoněmecká umírněnost. Do pozdních ranních hodin fičel na verandě večírek frísko-štatlovsko-cipovského přátelství. Frísové byli asi trochu překvapeni naším apetýtem. Když jsme na ně vytáhli litrovku nezbytného „kartoffelnschnapsu“, nechtěli se nechat zahanbit a přinesli dvě flanděry nějaké místní ovocné kořalky. S pobavením jsem pozoroval protáhlé německé xichty, když se obě láhve natrvalo usídlily ve Fidově a Kovinově náručí. Asi nepočítali s takovým apetýtem..., naivky! Ranní slunko nás všechny vyhnalo spát.

6.5.2006 BREMEN - G18

Když jsme se ráno konečně probrali, čekal nás menší šok. Po královské snídani přijeli rodiče. Přece jenom jsem se nemohl zbavit toho divného pocitu, když se vrátí kámošovi rodiče a ty dřepíš u nich v bytě, zatímco oni se xichtí kysele, jak bys byl nějaký vyvrhel. Naposledy jsem to zažil na základce. Jenže ten pocit mi vydržel jen do té doby než jsem přeluštil nápis na Tatíkově tričku. „Make Punk A Threat Again!“ Na to, že to je jeden z členů vlády spolkové země Nieder-Sachsen, docela výstřední! Tak nějak mi to zapadalo do pocitů, které jsem z Fríska měl. Prostě banda obstarožních liberálů a umírněných hipíků, kteří tak nějak přijali „normální“ život, a proti kterým je docela těžké revoltovat. Protože když si uděláš kérku a oblečeš si tričko s punkovým motivem, oni řeknou, že to vypadá super a udělají to samé. Rozloučení bylo dojemné, Poděs vyměnil sedmipalec českého MAC GYVERu za německý MAC GYVER. Martin uklidil auto a pak už jsme jenom nafasovali basu minerálek, bo bylo vedro a co kdybychom měli žízeň, naložili Christinu a začali se vracet zpátky na východ. Do Brém jsme dorazili kolem tří. Zaparkovali jsme auto před G18 a vyrazili do centra s naší sličnou průvodkyní. Brémy jsou velké asi jako Ostrava a nezapřou svojí hanzovní historii. Celé centrum je plné těch přepíčených raně renesančních baráků, které jsou tak typické pro všechny bývalé hanzovní města od Hamburku až po Gdaňsk. Docela zábavnou historku nám vyprávěla Christina, když jsme procházeli jednou z těch uliček starého města, která přece jenom byla trošku jiná. Byl to klon mezi severoněmeckou renesanci s funkcionalismem a konstruktivismem. Jakýsi německý architekt chtěl strašně moc vstoupit do NSDAP. Když ale Hitler viděl, co vytvořil v Brémách, nejen že ho do strany nevzal, ale až do roku 1945 nedostal žádnou veřejnou zakázku a zažil si trochu víc výslechů na gestapu. Do koncentráku ho ale nešoupli. Po válce byli brémští nejen hrdí na to, že tenhle architektonický skvost přežil bombardování, ale že ho postavil aktivní bojovník proti fašismu. Ano, i tak se dá budovat ztracená národní identita. V propagačních materiálech města se samozřejmě dočtete jen o té druhé poválečné části celé historky. Když jsme se vraceli, dožadoval se Martin ještě návštěvy infoshopu. Christina řekla OK a zavedla ho do městského informačního centra s pohledama, prospektama a mončičákama. On samozřejmě myslel nějaké anarchistické knihkupectví..., dlouho jsem se tak nepobavil. Večeři jsme si z půlky připravili sami a celou ji sežrali s DÜSENJÄGER, což byli Němci z Osnabrücku, se kterýma jsme měli hrát. Ještě ke G18. Je to třípatrový činžák pět minut od centra. V přízemí je bar s malou místností, kde se hraje. Nahoře se pak bydlí. Osud tohodle místa nijak nevybočuje z řady. Původně ilegálně obsazený barák byl po dohodě s radnicí dán squaterům k užívaní. Za nájem samozřejmě. Jediné omezení je, že koncert musí končit do jedné a to kvůli obytným barákům okolo. Kolem půldesáté kdy se má začít, zevlují u baru pouze lidi z MACGYVER a obyvatelé G18. Čekat už se nedá, tak se do toho MORE BAD NEWS opírají. Během první půlky MBN setu připluje do sálu zničehonic asi 30 lidí. Takže když brňáci končí, je už v G18 solidně plno. Pak už jdem na věc my, povzbuzeni výborným zvukem MBN(hraje se jenom přes PA, zvučí se jenom zpěvy). Menší zdržení kvůli stojanu na mikrák a můžeme začít. 20 minut dementního power violence uběhlo jako voda. Viki s Fidem říkali, že prý nejlepší koncert. Zvukově možná. Já jsem však během hraní chytal křeče do ruky, takže jsem si některé party zjednodušoval, nebo jsem je vyloženě odflákl. Po českém bloku se připravují domácí a je to úplně jiný šálek čaje než my. DÜSENJÄGER hrají melodický pop-punk ve středním až rychlém tempu proložený vokálem v mateřském jazyce. Mně se to docela líbilo. Poděs, který celou dobu postával v přední řadě a nadšeně pokyvoval hlavou, mi říkal, že to zní jak LEATHERFACE. Chlapci to do nás smažili něco přes hodinu a ke konci už to taková zábava jako na začátku nebyla. Klasický pokoncertní večírek probíhal povětšinou bez mé účasti. Ze začátku jsem se věnoval distru, což byla v Brémách nesmírně výnosná činnost. Během hoďky jsem utržil 42 euro, což se mi s tím mým pojízdným hokynářstvím ještě nikdy nepodařilo. Vzhledem k tomu, že jsem měl zítra řídit až do Chodova, dal jsem si na dobrou noc s Kovinem hašišové brčíčko a odebral se spát.

7.5.2006 CHODOV - Koupák

Brzké vstávání dělalo některým členům naší ekipy značné potíže, čímž jsem se já celkem bavil. Po snídani následovalo srdceryvné loučení s MAC GYVERama a Christinou. Ta včera nesměle projevila zájem, že by odjela ten zbytek turné s námi. I když jsme nadšeně přitakali, do rána si to rozmyslela. Ještě ráno se ji část pořád ještě ožralých členů výpravy snažila za pomocí nejrůznějších triků nalákat do dodávky. Nepovedlo se, takže jsme v 7 ráno opouštěli Brémy zase jenom v osmi. Přejezd to byl obzvlášť vysilující a nudný. Jediným zpestřením byl hašišový špek u solných dolů v Halle a letmý pokus o krádež benzínu kdesi kousek od českých hranic. To bylo tak: Značně utahaní jsme zastavili na benzínce doplnit zásoby. Banda se okamžitě rozeběhla utratit poslední valuty. Michal mezitím načepoval. Počkali jsme než se všichni slezem zpátky do vozu a vyrazili jsme. Tak zděšený výraz jako měl ten pumpař, když za náma běžel s portmonkou v ruce, jsem dlouho neviděl. Určitě si říkal, jak se ta česká schlamperei snažila nakupováním nanuků zamaskovat to, že chcou ukrást pravý německý benzín.

Zde by se možná také ještě hodilo připomenout, kde a jak vlastně vzniklo české označení našeho turné. Inu, slyšte: Těsně před onou „vykradenou“ benzinkou jsme jeli kolem billboardu na MC Donald či KFC a na něm byl krom fotky mastného pyščiska s hambáčem v držce ještě jakýsi nápis v Němčině. Několik zvídavých chlapců se začlo okamžitě pídit po tom, co tak asi mohl básník oním nápisem chtít říct? A ejhle, okamžitě, pohotově a zcela briskně se ozval nejlěpší Němčinář našeho uskupení Poděs a s naprosto vážnou tváří pronesl osudnou větu: „Nó, to znamená něco jako DOCELA NĚCO!!!“, po asi dvouvteřinovém tichu vybuchla celá dodávka smíchem a od té chvíle už se zbytek turné nesl čistě v rámci „DOCELA NĚCO“ filosofie. :)

Překročení hranic proběhlo bez hbitých prstíků hledajících drogy a jiný závadný materiál, takže jsme okolo sedmi po dvanácti hodinách v autě brzdili v Chodově. Tomu říkám skok do reality. Žádný squat v pěkném starém baráku, žádné posprejované zdi, červenorudé vlajky a anarchistické transparenty, žádní oduševnělí punkáči, kteří i když vás v životě neviděli, vás vítají jako 20 let nezvěstnou babičku. Férový ušmudlaný včelín umístěný uprostřed sídliště, kde jedinou významnější ozdobu je vývěsní štít Gambrinus. Osazenstvo v rozpětí 9-99 let, zastoupeny jsou zde všechny sociální skupiny. Vedle sebe chlastají metloši s důchodcema, punkáči s týpkama, co mají několik masivních zlatých řeťazů na krku. Hipíci v batikovaných tričkách sedí s bodrým, obtloustlým, poloplešatým prototypem českého dělníka a řeší jestli je lepší Tatra nebo MAN. Do toho všeho se motají uřvaní haranti. Sem tam je okřiknou jejich matky, které sedí u stolu, kouří jednu za druhou. No výjevy jak z Breughelových obrazů. Vítáme se s Standou, což je týpek, který to dneska pořádá. Původně si napsal na mejla o kontakt na KOMBUCHU, že jim chce udělat koncert a nikde ten kontakt nemůže najít. Chytrý hokynář mu odpověděl, že jasně, je to super nápad udělat koncert KOMBUCHA, ale ještě lepší nápad je udělat předtím koncert dvěma kapelám, co zrovna jedou turné a jsou tuze úžasné. No a jak už jsem psal, Fido překecá každého, takže i Standa přikývl, že jo. Hrálo se v místnosti, jejíž podlaha byla pokryta bílýma kachličkama. K tomu holé stěny a jakýsi kazetový strop. V kombinaci se zvukařem, co zvučí jenom zábavovky, to slibovalo zvuk jak na vyprodaném stadiónu. A taky že jo! Když začal zvučit škopky, vypadalo to na katastrofu. Naštěstí to nevydržel Michal s Jelenem, postavili se typovi za záda a trošku mu vysvětlili, jak se má co zvučit. Pan zvukař se potom sice celou dobu tvářil, jak kdyby spolkl nevybuchlý granát, ale zvuk byl na ten prostor docela dobrý. Dneska jsme měli úlohu otvíráků my a sebekriticky musím uznat, že jsme se ji zhostili na výbornou. :) Ovšem to, co dneska předvedli MBN, to byl čistý Hell, ako hovorí jejich ex-basák Peter. Jestli jsem měl pocit, že v pomyslném titěrném souboji o to, kdo bude hrát líp, jsme poslední dva koncerty MBN trochu převálcovali, tak dneska nás MBN přejeli jak zamrzlou řeku. Každopádně atmosférou hodně povedený koncert. Hlavně na MBN lidi pařili jak diví, za své vzal i obrovský modrý lustr, co visel uprostřed sálu. Večírek dnes uzavírali místní CUTTERED FLESH. Kvalitně zahraný Death/Grind, jenž ovšem hodně ztratil díky panu zvukařovi, který už nad sebou neměl dozor. Tím pádem mohl mistr zvuku rozehrát své kreace na téma Aleš Brichta. Škoda jen, že to odnesli CUTTERED FLESH. Vůbec tahle kapela si to dnes večer vyžrala. První úlet - plakáty. Ty totiž vyráběl Fido a když ho tvořil, tak byl trochu nacamraný, takže ke CUTTERED FLEH napsal „gore death grind core lokálního významu“. Mu to připadalo v pohodě. Zbytek se shodl na tom, že napsat jim tohle někdo na plakát, tak mu rozbijou hubu. No, a pak se na nich vyřádil pan zvukař. Nevím, jestli to bylo jazykovou bariérou nebo ostýchavostí německých žen a dívek, ale v „rajchu“ se žádné lechtivé kontakty neodehrály. Zato po návratu do Čech se prolomila nejen jazyková stavidla. Už když jsme přijeli do Chodova, seděly u stolu nad pivem dvě krasavice, celé v adidasu a vyzývavě pokukovaly, copak to vypadlo z dodávky. Testosteronem zaplněná těla jenom zaplesala. Poté, co jsme odehráli, došlo k navazování kontaktů. Viki, který během hraní dělá různé opičky, vyplazuje jazyk, koulí očima, apod., byl osloven první: „Pan bubeník má ale mrštný jazýček, ten by se dal využít i jinak“, pravily líbezně čarokrásky. Naštěstí Viki je ortodoxní monogamní hardkorář, takže se otočil nad podpatku a zmizel v dodávce číst si fanziny. To Poděs takové štěstí neměl. Už během divokého běsnění, které předváděl za mikrofónem ho „adidasová koc“ doslova probodávala pohledem. Po koncertě i Poděs dostával nějaké návrhy, ale ze začátku zdařile odolával. Jenže pak jsme se na chvilku shlukli kolem Kovina, který si asi posedmé pouštěl videoklip IRON MAIDEN. Když jsem se pak za chvíli otočil k baru, nevěřil jsem vlastním očím. Poděs tam seděl s tou babou, klopili do sebe rum a něco důležitého spolu řešili. Jenže místo nějakých lechtivých návrhů se tam odehrávalo sociální drama. Ženská sypala historky, jak žije jen s dítětem, že tady v Severních Čechách nejde sehnat práci, že se vracívá sama do své studené postýlky, nemá se o koho opřít, atd. Poděs jen smutně pokyvoval hlavou, dával k dobrému sociologická moudra a ptal se koci, jak daleko bydlí..., inu pravý brněnský intelektuál. My nepřejícníci jsme však Poděsovi naordinovali odjezd ke Standovi na kéros.

8.5.2006 PRAHA - Černý Petr

Standovo doupě, které se nám stalo na chvíli azylem, byl malinký byteček 1+1, kde většinu prostoru okupoval asfalt. Asfalt v takové té podobě, která se dá poslouchat. Tuny desek, kazet a vůbec všech typů hudebních nosičů byly úhledně seřazeny v bytelných dřevěných regálech. Tak v deset ráno byl na nás moc pěkný pohled. Každý seděl u svého regálu a pečlivě projížděl hudební díla od HC až k HC. Když už jsme trochu ukojili hlad po hudbě, vytáhl nás Standa na oběd do centra Varů. Upřímně musím přiznat, že jsem byl z Varů trochu zklamaný. Čekal jsem zbohatlíky z celého světa promenující se po kolonádě. Ruskojazyčnou mafii v černých brýlích v autech s černými skly. A hovno. Ospalé, znuděné městečko žijící ve svém tempu. O jediný rozruch se tak postaral Poděs. Bohatý výběr veganských pokrmů, který sestával z položek: rajčatový salát a okurkový salát ho značně rozladil. Reagoval na to tím, že upjatě seděl na židli a se silným výrazem vzdoru v obličeji se cpal ztvrdlým chlebem a kremžskou hořčicí, nedbaje při tom výzev personálu, že konzumace vlastních jídel je zakázána. Odpoledne jsme opustili Vary a vyrazili směr hlavní město. V Praze převzal navigaci Jelen, který je takový navigátorský brouk pytlík. Vyzná se tak v 80% měst ČR, takže nějaký Prágl ho nemůže rozházet. Svou rychlou a přesnou navigaci na Žižkov doprovázel přednáškou o odpornosti „Cajzlu“ a neskutečné tuposti jeho obyvatel, kterou pronášel hlasem hostujícího emeritního profesora na Harvardu. Klub Černý Petr se nachází na Koněvově ulici, z čehož měl Kovin hroznou radost(opět se v něm probudil udatný rudoarmějec). Menší radost jsme měli my ostatní po obhlídce klubu. Kromě toho, že tam nikdo nebyl, nás vyděsil sál. Zaoblená kamenná klenba a kachličky na podlaze slibovaly všechno možné, jenom ne dobrý zvuk. Ale chuj s tím. Postupem času se začali trousit lidi. Se známých dorazil náš kdysi mecenáš Péťa Halgaš a Jirka Viktora z AMBROSIA. Krom nich dvou tam bylo dalších 12 lidí. Večer otvírali místní KOMBUCHA. Standardní krkolomný grind, okořeněný několika divokými kreacemi Fíka s kytarou. Druzí šli na věc MBN. Zatímco u KOMBUCHY ten marasnický zvuk tak moc nevadil, u MBN, kteří jsou čím dál víc art-rock, byl zvukový deficit výrazně znát. Poněkud divoký kotel se mi vymstil. Při jedné gymnastické kreaci jsem skončil hlavou na kachličkách. Vzápětí mi přímo na lebku dopadlo Poděsovo tělo a Fidova natažená dlaň. Ozvalo se lehké křupnutí. Na chvilku jsem přestal slyšet a před očima se mi v pravidelných intervalech zjevovaly takové strašně zajímavé rudé koule. Jenže protože jsem statečný jak Čuk a Gek dohromady a silný jako Ilja Muromec, rychle jsem se oklepal, abych vtrhl na pódium silou uragánu. :) To, co se linulo z aparátů poté, co jsme se nazvučili, bylo natolik příšerné, že jsem rezignovali na jakýkoliv pokus o hudbu. Předvedli jsme ucházející noisecore, prošpikovaný desítkami výskoků, kotoulů a jiných skopičin. Poté, co jsme inkasovali cesťák 500,- Kč, snesla na Hujerovu hlavu sprška zdrcující kritiky. Zčásti oprávněně, ale na druhou stranu, zatracovat Hujera a celou Prahu pro jeden zamrdaný koncert, je trochu nespravedlivé. Rok před tím v Crossu to totiž bylo o 180 stupňů jinak. Spát jsme měli u Konopíka, ale ten příliš nejevil zájem seznámit nás se svým příbytkem. Místo toho nám vyjmenovával jména nonstopů, kde se musíme stavit a nebo představoval své zcela vyfetované kamarády. Když to trvalo už hodinu a s Konopíkem pořád nebyla žádná řeč, změnili jsme plán. Půlka spala u Wes(Fidova pražská kámoška) a půlka u Davčy(zpěvák KOMBUCHY). Já s Michalem jsme opět zakotvili v autě. Prozřetelnost rozhodnutí nespat u Konopíka se projevila asi za dva týdny. Wes nám přeposlala Konopíkovu SMS z inkriminovaného večera, kde se vyznával z toho, jak spolu s kamarádíčky ukradli na Olšanských hřbitovech jakýsi 30 kilový kříž a do rána s ním jezdili v tramvaji.

9.5.2006 PLZEŇ - Pod lampou

Vzbudilo mě neskutečné vedro. Kula prala jak cip a z auta se pomalu a jistě stával skleník. Vysoukal jsem se z dodávky ven. První pohled, jenž mě udeřil do pysku, byla obludná SAZKA aréna, před kterou jsem trávil noc. Tomu říkám opravdová deprese - vzbudit se uprostřed probouzejícího se velkoměsta, které začíná hučet jak včelín. Stejně depresivní byla i snídaně na rozpáleném parkovišti hned u přehuštěné čtyřproudovky kdesi na Žižkově. Odpoledne se nám konečně podařilo opustit Prahu a štrádovat si to přímo na Plzeň. Přibrali jsme Wes, která měla neukojitelnou touhu vidět MBN ještě jednou. Přítomností ženského prvku se trochu změnila nálada v autě. Někteří příslušníci začínali lehce tokat, takže jsme zastavili na romantickou pauzu na břehu nějakého rybníčka. Den to byl opravdu jak z katalogu Čedoku, takže jsme se tam povalovali dost dlouho. Kolem pěti jsme dorazili do města televizí(jak píšou poutače před městem). Klub Pod lampou je normální rockáč s půlmetrovým pódiem, vlastním zvukařem a hospodou, která je v prvním patře, jakoby nad sálem, kde se hraje. Má to tu výhodu, že pokud vás nebaví kapela, můžete sedět u stolu s pivem a jen tak po očku jukat, co se děje dole. Protože jsme tady byli dost brzo, vytahali jsme na pódium aparát a čekali na příchod pořadatele. Čekání využil každý po svém. Jedna část se takřka obřadně odebrala do hospody na místní zlatavý mok. Já s Martinem a Vikim jsme zůstali u našeho věrného kamaráda hakysaku. Fido, který zjistil, že mu došly čisté ponožky, si šel vyprat. Po hodinu trvajícím usilovném výkonu dosáhl výrazného úspěchu. Bílé ponožky, které byly úplně černé, změnily zabarvení na tmavě šedé. Mezitím dorazili borci z MADE BY THE FIRE, kteří celou dnešní sešlost zařizovali a zároveň plnili funkci předskokana. :) MBTF se na pódiu neskutečně dlouho zvučili(dokonce si snad střihli zkoušku) a zkoušeli namachrovaný světelný park, který by mě možná zaujal, kdybych sežral nějaké houby. Takhle to byla jen iritující rocková šaškárna. Úderem deváté MADE BY THE FIRE spustili. Je fakt, že zvukově to byl opravdu parní válec, který drtil všechno, co stálo v cestě. Krkolomný, nevypočitatelný, nenávistný mathcore, který se dneska vyrovnal všem legendám tohodle stylu jako MESHUGGAH a THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Je těžké nastoupit po takové kapele. Je těžké vůbec hrát, když se vám na pódiu těsně před začátkem posere bustr. Snad každý muzikant je úzce vázán na svůj nástroj. Já jsem se svým bustrem přímo srostlý a bustr je pro moje hraní alfou-omegou. Dá se sním totiž dokonale zakrýt, že nehrajete zrovna nejpřesněji. Tím pádem pro mě dneska suverénně nejhorší koncert turné. I když dole to prý tak otřesně neznělo. MORE BAD NEWS opět slavili úspěch. Plzeňské publikum je přijalo nepoměrně lépe než náš rozhašený orchestr. I když po koncertě jsme si sedli s Michalem a nadávali jak špačci. Michal totiž těsně před koncertem vyměnil staré struny za nové tlustší. Kromě toho, že se mu to celé rozlazovalo, měly ty tlusté mrchy jiný zvuk a na Michalovi bylo vidět, že je z toho rozhozený. Do našeho negativistického kroužku se pak ještě přidal Martin s tím, že dneska to opravdu stálo za piču. Jeho tvrzení trochu znehodnocoval fakt, že todle tvrdil po každém koncertu, co na turné zatím odehrál. Vzhledem k tomu, že se spalo přímo v klubu, rozjela se trochu divočejší ožíračka. Zvláště za uši tomu dávali všichni tři kytaristi, kteří si sedli spolu a kromě toho, že kopali jeden panák za druhým, vedli sáhodlouhou filozofickou debatu o úloze jednotlivých nástrojů v HC kapele. Můžete třikrát hádat, k čemu došli, který nástroj je nejdůležitější! V noci měl Kovin opět jedno ze svých náměsíčných galapředstavení. Když ho uprostřed spánku chytlo chcaní, zvládl se ještě zvednout a vychcat slušně do záchodu. Horší to bylo s cestou zpátky. Vlastní spacák se mu najít nepodařilo, takže si vlezl k Michalovi a ještě ho zdupal: „Ty si teda pěkná čubka, člověk si jenom zajde na hajzl, a ty mi hned musíš vlézt do spacáku“.

10.5.2006 DAČICE - Sběrna

Na nadcházející koncert jsem se hodně těšil. Jednak mi ta Plzeň nějak nesedla(asi za to mohla ta včerejší ostuda na podiu) a jednak Sběrna je úžasné místo a Slepý(týpek, co to pořádal) je jeden z nejlepších lidí, co znám. Z Plzně jsme vypadli někdy po poledni a za nádherného slunečného počasí jsme se k večeru doploužili do Dačic. Kovin s Jelenem se ještě vyfotili u pomníku upomínajícího na první vyrobený kostkový cukr u nás(tahle půlmetrová kamenná krychle, na které kromě data 1843 nic není, je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších sochařských artefaktů na našem území). Pak už jsme se hnali do Sběrny, ve které jsem rok předtím viděl Němce FRACTURA, a do které jsem se normálně zamiloval. Neznám lepší místo pro fanoušky industriálu. Prostor o velikosti menší tělocvičny uprostřed starých Dačic zapraný tunami železného harampádí. Jenže všechen ten bordel je naskládán tak, že na první pohled je za tím vidět vytříbený smysl pro interiérový design. Strašně blbě se to popisuje, ale mezi všemi těmi starými ukrajinami, šicími stroji, rádii, kably, ostnatými dráty a ozubenými koly se prostě cítíš příjemně(samozřejmě pokud nejsi zasraný šampón, co si myje zuby třikrát denně a nosí trenky jenom jeden den). Celou tuhle šrotovou galerii provozuje hvězdný team několika stárnoucích punkáčů, kteří i poté, co zestárli a pořídili si potomstvo, nehodlají změnit svou image, takže první dojem z nich je takový, řekl bych lehce neandrtálský. Zároveň však borci tak trochu suplují úlohu sociálního státu. Sběr šrotu byl vždycky spojen s tzv. „spodinou“ a nejinak je tomu tady. Slepý a spol. samozřejmě znají většinu místních „asociálů“. Jak známo život „lůzy“je těžký a občas není kde hlavu složit. V tu chvíli přijde ke slovu hodná sběrna, kde můžeš aspoň na chvíli spočinout na haldě papíru. Posledně jsem pobaveně pozoroval týpka, který po celou dobu produkce FRACTURY klidně chrupkal asi tak 1,5m od repráku. Po koncertě, když se zavíralo, slušně vstal a šel si po svém. Naše komando se okamžitě rozlezlo po všech koutech sběrny a hlavně Viki se svým foťákem měl doslova žně. Trofeje si však našli i jiní. Kovin se po chvilce zcela nečekaně zjevil s nábojovým pásem do 30mm kanónu, který by mohl závidět lecjaký vymóděný cruster. Zatímco jsme šňupali mezi haraburdím, začali se scházet první lidi a Slepý přivezl kotel knedlíků se špenátem a čočkovou pomazánku. „Umělec se musí před výkonem nejprve posilnit!!!“, takhle jsme argumentovali lidem, kterých se zničehonic zjevilo asi 60. Ti totiž za námi chodili, klepali na hodinky, že prý na plakátech je napsané start v 7.h a přitom už je 8 a my se v klidu cpeme. Ve skutečnosti jsme samozřejmě vyhověli přání lačného publika a MBN se do toho chvilku po osmé opřeli. Hrálo se na zemi bez pódia jenom na aparáty. Zvuk byl kupodivu obstojný a jak se to tak všechno mezi tím železem odráželo, dostalo to takový zajímavý šmrnc. I na MBN bylo vidět, že se jim tady hraje líp než na metrovém pódiu Pod lampou. Poděs opět předváděl své taneční kreace se špetkou asijských bojových umění. Kovin emotivně prožíval svoje party, přitom byl nezvykle široce rozkročen. Těžko říct, jestli to bylo atmosférou anebo ho tížil ten tříkilový náboják. Vpředu dominoval tanečnímu veselí asi 50-tiletý metalák, který si předtím zkoušel hrát na muzikantského všeználka. Přitočil se k Fidovi a s tou největší hrdostí v hlase mu oznámil: „Já jsem hrál na kytaru s Lucií Bílou“. Fidova odpověď: „No a co?“, ho zjevně zdrtila. Po MBN jsme hráli my. Menší problém vznikl s naší bohatší vokální sekcí. Měli jsem totiž jenom dva stojany na mikrák a potřebovali jsme tři. Tady ve sběrně bylo sestavení nového stojanu otázkou tří minut. Starý smeták se otočil vzhůru nohama, izolepou se přidělal k drátu, který se táhl po celém stropě. Na konec, který mi visel přímo před xychtem, se přikurtoval mikrofon. Dokonce se dalo regulovat i nastavení mikráku. Záleželo na tom, kolikrát jste obmotali kolem smetáku mikrofonovou šňůru. Výhodou bylo, že vám ho rozdovádění punkáči nemohli při pogu shodit. Nevýhodou bylo, že stačil lehký úder, a už se celé zařízení kmitalo jak kyvadlo - tak si vyberte. Dnes si myslím se nám povedlo velmi zdařilé vystoupení. Dav hrozil jak šílený, my jsem hráli jak o život. Jenom ty vokály byly dnes trochu poslabší. Speciálně já bych mohl někde na National Geographic imitovat havrana. Ještě díky jedné zvláštností je tendle koncert zaznamenání hodný. Totiž suverénně nejstarší návštěvník, který dorazil na náš koncert. Manuel – 78-iletý týpek, Španěl, sochař, malíř, performer, který přijel do Čech a u Slepého na zahradě spolu klohnili nějakou divokou výstavu pro Rakušany. Obstarožní hippie, který již 50 let svého života odmítá chodit na splachovací hajzl, neb tvrdí, že jestli je něco na světe zbytečného, tak to, aby 10 litrů vody odplavovalo jeho smradlavé hovna někam do moře. Tendle borec za náma přišel po koncertě a takovu tou roztomilou angličtinou se silným akcentem, kterou vždycky mluví příslušníci románských národů, nám oznámil: „I don´t like music like you playin´, but today it was absolutely amazing!“. Po koncertě ještě nějakou chvíli probíhalo panákové bratříčkování s několika fanoušky, ale protože byl prostředek týdne a lidi stávají do fochu, byli jsme nemilosrdně vykopnuti i s fanoušky. Spali jsme na statku v Mutišově, což je neskutečně opuštěná vesnice kousek od hranic. Tadle rezidence je betelné kamenné stavení, které kdysi zjevně patřilo hodně zazobaným sudeťákům. Jenže po válce bylo všechno jinak, takže stejně jako mnoho jiných i tendle statek neskutečně zchátral a tím pádem ztratil hodně na své hodnotě. Snad díky tomu ho mohl někdy v půlce 90.let koupit přivandrovalec Slepý a vytvořit z něho něco mezi perníkovou chaloupkou, ateliérem Salvátora Dálího a nejluxusním squatem západního střihu. Už jenom obrovská cedule CUL DE SAC na vchodových vratech je impozantní. Nemá smysl vypisovat všechny ty do sebe úžasně zapadající interiérové vychytávky, kterýma je celý statek posetý. Není na to místo a já nejsem redaktor časopisu Člověk a dům. V každém případě jsme se shodli, že bydlet v něčem takovém by bral každý z nás. Furt tady pěju ódy na nějakého Slepého, takže je myslím na čase, abych ho trochu představil. Slepý je týpek, který se před nějakými 12-ti lety rozhodl, že už ho rodný Bohumín trochu sere. Kámoši z HEARTLINE, CUL DE SAC, atd. se rozutekli všude možně. Perspektiva nějakého rozumného fungování stejně na piču, jako i v ostatních skomírajících průmyslových aglomeracích Severní Moravy. Sebral si teda svých pět švestek + prachy, co vydělal a koupil již zmíněný barák. Společně se svou ženou a podobnými vyděděnci, kterých je Slavonicko plné, jej začal dávat do kupy, až vytvořil to, co jsme měli nyní možnost vidět na vlastní oči. Přitom všem je chlapík relativně aktivní ve „scéně“. Jenom s tím rozdílem, že jeho akční rádius je trochu širší, protože nezůstal zaseklý jen v HC. Myslím si, že lidi jako Slepý naplňujou ideu Punku daleko víc než většina městských usoplených intelektuálů, kteří jsou nejvíc silní v tom, že ví, jak by to mělo všechno být.

11.5.2006 HRADEC KRÁLOVÉ - El Diablo

Vstával jsem jako první. Probudilo mě kokrhání kohouta a zvuk cirkulárky. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože na turné jsem spíše zvyklý, že mě probouzí kokrhání nějakého crustového křiklouna a zvuk japonských kapel, který cirkulárku jenom připomíná. Zcela opojen těmito reálnými ruralistickými výjevy jsem vylezl z postele a šel se bloumat po zahradě, až jsem jako velký milovník koček zabrousil do společenské konverzace s kocourem Mavrem. Tadle osmikilová bestie, černá jako uhel, s postavou Muhammada Alího a krokem ponorkového námořníka, mi učarovala. Přestože šrámy na xichtě a rozkousané uši dávaly tušit, že tendle týpek má pod palcem celé okolí Mutišova, vydržel mi vrnět na klíně asi třičtvrtě hodiny. Postupem času se z útrob stavení nořily opuchlé postavičky kráčející vrávoravým krokem, až jsme se nakonec všichni slezli u čaje na zápraží. Seděli jsme tam i s veteránem Manuelem, který nám ukazoval bizarní foťák. Byla to asi jedna z prvních vlaštovek na poli digitálů, protože z boku se do té mašiny strkala úplně normální disketa. Po obědě jsme se rozloučili a vyrazili čelit nástrahám betonové džungle, tentokrát s jménem Hradec Králové. Tam už nás před Diablem čekal uvítací výbor složený ze členu T11 a KARL MARX opět v čele se Sonicem. Tentokrát však jeho mysl neovládal chlast, tak jsme trochu i pokecali. Ale abych toho Sonica zas tak neidealizoval, po chvilce nám oznámil, že spíme u něho, ale že tam nemá žádný chlast, takže musíme do večerky pro rum..., tak jsme šli. El Diablo je prostor trochu podobný ostravské Tančírně a nebo brněnskému Yachtu. Dnešní sešlost zahajovali místní ELEKTROČAS. Na plakátu to bylo napsáno bez háčku, takže jsme uvažovali, jestli to není nějaký nový název pro vibrátor. Hudebně se kluci pohybovali někde mezi noise-rockem, emem a rock´n´rollem. Vůbec nevím, k čemu bych je přirovnal, protože takovou muziku vůbec nevyhledávám a musím se přiznat, že mě jejich tvorba nezaujala ani na živo. Po nich lezeme na pódium my. Zvuk je takový nějaký prapodivný. Nejspíš za to může místní aparatura, která je naskládaná před hradbou našich aparátů. Jsem trochečku nacamraný, takže to nějak moc neřeším. Rozhodně se ale nedá říct, že by se dnešní koncert řadil k nějakým highlightům tohodle turné. S MBN je to podobné, i když zvuk už je o něco lepší a i přítomné divactvo udělá sem tam větší pohyb než jen ono známé oslí pokyvování hlavou. Nicméně taky žádné terno. Po koncertě se docela rychle stěhuje celý náš ansámbl k Sonicovi, či přesněji na kvartýr jeho kamarádek, kde se následně strhává lehčí alkoholická smršť. Obzvláště exceluje tandem Fido - Kovin, kteří během turné společně mučeni postalkoholovými stavy založili pěvecké duo. Dnešní večer jim poskytl příležitost poprvé veřejně vystoupit se svou novou tvorbou. Je třeba přiznat, že slavili nečekaný úspěch. Především jejich teenagerský hit o zoufalé potřebě mladého člověka někam patřit, s názvem „Kdybych nebyl hipíkem, byl bych asi skinheadem“, má vůli prorazit na přední příčky hitparád. Kromě toho, že se všichni ožrali, což není překvapující ani zajímavé, začal některými účastníky našeho zájezdu cloumat rozmnožovací pud. Ono po deseti dnech v dodávce se samýma chlapama se není čemu divit. Takže když se jedna ze Sonicových kamarádek(bohužel si nevzpomenu na jméno) odebrala na kutě, což v jejím případě byla patrová postel těsně u stropu, vypravil se za ní párek dvou mladých tetřevů plných mužné síly a.k.a. Kovin a Poděs. Tak dlouho tam milí tetřívci navzájem tokali, až se jim podařilo shodit mobil, který tam měla slečna uložený. Ten se rozpadl na několik části a bylo po dvoření. Borka je vykopala oba dva.

12.5.2006 RÝMAŘOV – Kulturák

Nádherný letní den jsme strávili v dodávce(což bylo na piču) kodrcáním se přes Orlické hory a Jeseníky(což bylo fajn). Cestu Vamberk, Žamberk a Šumperk jsme projeli za pět hodin, žádný stres, nebylo kam spěchat. Takže co chvíli zastávka na čaj nebo pokochání se úchvatnými výhledy. Celou dobu jsme krmili MBN historkou o našem slavném koncertě, který jsme se SY v Rýmařově zahráli den po Vánocích v roce 2001. Tehdy byla sněhová kalamita jak prase a my jsme se vypravili do Rýmařova. Jeli jsme vlakem, protože to byl jediný dopravní prostředek, kterým byl Rýmařov dostupný. Nakonec jsme tam dorazili, abychom zjistili, že hrajem ještě s nějakou místní reggae kapelou, punk kapelou a zábavovou kapelou. Trochu nás to vyděsilo, ale nakonec se vyplnilo nepsané pravidlo, že pokud hraješ v místě, kde je koncert jednou za půl roku nebo maximálně jednou za dva měsíce, je publikum vždycky trochu vděčnější než někde v Berlíně, kde máš v Köpi koncert pomalu každý den. Když jsme začali hrát, proměnilo se těch 150 metlošů, punkáčů a hipíků ve zdivočelý dav. Vpředu frenetičtí hroziči neustále lomcovali s konstrukcí pódia, takže jsme si připadali, že hrajeme na Titaniku těsně před potopením. Hráli jsme třičtvrtě hodiny, než nás pustili z pódia. Po koncertě za náma chodili místniči, buď s žádostí o autogram a nebo s pozvánkou na panáka. Ožrali jsme se jak svině, a i když jsme v pět ráno museli šmatlat v metru sněhu na vlak, kráčeli jsme euforicky. Takhle nějak jsme to brňákům celou cestu líčili. Když jsme dorazili do Rýmařova, nastalo kruté procitnutí. Koncert měl být v nějaké místní letní zahradě, ale město to nějak zakázalo nebo co, takže koncert byl přesunut do kulturáku. Sice do toho samého, kde jsme před těmi skoro pěti lety hráli, jenže tehdy se to celé odehrálo v nějakém horním patře v prostoru pro 100 lidí a s půlmetrovým miniaturním pódiem. Horní patro však dávno vzalo za své, takže koncert měl probíhat v hlavním sále. Fenomén kulturáků je všem českým kapelám dostatečně známý. Jenže tady to bylo ještě trochu předimenzované. Podhůří Jeseníků byl vždycky chudý kraj, takže se asi strana všech dělníků a rolníků rozhodla, že aby jim ta pracující třída byla trochu vděčná, postaví jim pořádný kulturák. Sál byl 1,5krát větší než hodně velká tělocvična. Pódium bylo 2 metry vysoké a prostorově bylo tak velké, že by se tam vlezly dva folklórní soubory s cimbálovkou a ještě by zbylo dost místa. Když to viděl Michal, skoro se rozplakal. Chvilku jsme se opatrně snažili zvukaře přesvědčit, že by se na to mohl vysrat a mohli bychom hrát jenom přes aparát a lidi by stáli taky na pódiu. On se začal tvářit jako kakabus, že už to tu chystá od dopoledne, a že ze sebe blbečka dělat nenechá. Všichni(hlavně teda Michal) jsme měli sto chutí sebrat se a jet do prdele. Jednak nám to ale bylo trapné vůči Kubovi, který nás na ten koncert dohodil a sám se nám pořád omlouval a jednak jsme na turné pořád lehounce prodělávali, takže každá Koruna dobrá. Do toho ještě přijeli Finové THE DIVISIVE, kteří byli taky na šnůře a na takové obludy jako tendle kulturák už vůbec nejsou zvyklí. Chvilku na to nevěřícně zírali, ale nakonec jsme si i s Finama řekli, že si z toho všichni uděláme tak trochu prdel, protože nic jiného stejně nemá cenu. Krom toho mně za chvilku přijela moje drahá polovička, takže jsem to velice rychle hodil za hlavu a věnoval se jen svému Huňákovi. Dorazilo i docela dost známých. Bandička z Uničova, partička z Hrubý Sound Records, nějací lidi, co si nás pamatovali z ono památného prosincového koncertu, všichni tito plus ještě nějakých 80 lidí nakonec vytvořili příjemnou atmosférku. Jako první hrál nějaký místní pokus křížit raw punk se ska a GREEN DAY. Jmenovali se NÁHRADNÍ PROGRAM a až na několik dobrých momentů to znělo strašně. Druzí hráli THE DIVISIVE a ti určili směr, jak se vypořádat s tím neskutečným pódiem. Předváděli všechny nejblbější metalové a hardrockové pózy. Nohy zapřené o odposlech, pobíhání ve stylu AC/DC. Prostě ultrarychlý punk se spartakiádní choreografii. Touko se tak rozvášnil, že mu po třetím songu přestala hrát úplně kytara. Vzal si teda druhou a pět minut poté rupl strunu. Nakonec to dohrál s kytarou od Fida. Pak šli na věc MBN. Taky povedená taškařice. I když, ani tady na tom rozlehlém „poli“ se kytarová sekce nijak zvlášť nepohnula, takže veškerou pohybovku musel obstarávat Poděs, což bylo trochu málo. Čtvrtí jsme šli na věc my a to s jediným cílem - překonat THE DIVISIVE. Tak jak jsem na začátku pyskoval, že to pódium je strašné, tak jsem si to nakonec já(a myslím, že jsem nebyl sám) nakonec docela fest užil. Naběhal jsem asi 100 jarních kilometrů, udělal během setu asi pět kotoulů a vynadal zvukaři, který byl opravdu oberkokot. Na to, že to zvučil od dopoledne, tak nepředvedl vůbec nic. Celé to bylo potichu, protože měl strach tomu přitnout. Cokoliv jste po něm chtěli, aby vám někde přidal nebo ubral, vždycky strašně důležitě okomentoval a nakonec se stejně nic nedělo. Čeští zvukaři jsou pro tvrdou muziku užiteční stejně jako rakovina(čest výjimkám). Celou sešlost uzavírali místní HECHITERA. Na plakátech bylo napsáno HC. Pokud máš rád kapely jako SOULFLY, KORN a MACHINE HEAD, tak by se ti to asi líbilo. Po koncertě jsme ještě chvilku podřystali s kámošema a chvilku čelili náporu nákupuchtivých punkáčů(v Rýmařově byla druhá největší „tržba“, hned po Brémách). Nakonec nám Kuba přinesl slíbených 2000,-. Rychle jsme se rozloučili, neboť zbytek SY se tak těšil za svými polovičkami, že jsme odmítli spaní a vyrazili směr Ostrava.

13.5.2006 OSTRAVA - Tančírna

Na poslední koncert přijela i menší výprava Brňáků v sestavě - bývalý zpěvák MBN Váňa, bývalý basák MBN Shittie a Klára, která v MBN nikdy nehrála. Původně měla přijet i Jelenova Sylva, ale nakonec se tak nestalo. Jelen potom celou dobu otravoval s tím, že už bychom hrát nemuseli, že to je stejně jedno. Zkoušel nás dokonce oblafnout historkou, že slavné kapely prý poslední koncert turné vždycky vynechají. Nicméně nikdo mu nevěřil, takže musel na Tančírnu stejně tak jako my. Na to, že byla sobota, došlo jen okolo 45-ti lidí, ale prej ten den byla v Třinci „Noc plná hvězd“. Tak mi argumentovali někteří lidé, když jsem se jich později ptal, proč nedošli. Jsem opravdu hrdý, že koncert kapel SY/MBN konkuruje takové akci jako „Noc plná hvězd“. Tehdejší galapředstavení zahajovali na začátku již zmiňovaní HIBAKUSHA. Jejich originální fůze HC a black metalu mě baví čím dál tím víc, i když s jejich murmurovitými vokály se pořád ještě nemůžu 100% smířit. Pak jsme hráli my. Během hraní jsem si uvědomil, jak nám to hraje samo. 14 koncertů v řadě je možná lepší než půl roku zkoušení. Nakonec MBN. V Tančírně s dobrým zvukem to byl opět parní válec. Výborný koncert. Nakonec došlo i na valnou hromadu, kdy měla Marta, která byla dole, nad sebou takových pět lidí. MBN dokonce dvakrát přidávali(!), což byl na tomhle turné jejich největší výkon. Vždycky přidávali max.jednou, ale většinou vůbec. A to ani v případě, že si rozjařené diváctvo žádalo přídavek..., popové hvězdy zasrané! Po koncertě následovala decentní panáková smršť a krátké plenární zasedání všech účastníků výpravy, na kterém zaznělo několik zajímavých referátů. Proběhlo celkové zhodnocení akce, zvláště byl vyzvednut význam naší mise pro porozumění mezi národy. Jenže protože jsme drobní škudlilové, zakončili jsme velice rychle bratříčkovaní, které by mohlo probíhat až do rána a naložili MBN zpátky do dodávky. Pokud by se totiž auto vrátilo do následujícího rána, platili bychom o jeden den kratší pronájem. Poslední objetí, poslední potřesení rukou a pak už Michal nakopl motor a zařadil jedničku. Co vám budu vykládát, běželi jsme za dodávkou, až k Sýkorovému mostu a mávali jsme proslzelými kapesníky.

Ještě bych vás rád seznámil s dílčími výsledky plenárního zasedání:

MORE BAD NEWS a SHEEVA YOGA na věčné časy a nikdy jinak!!!!!!!!!!!!!!!!!!

SKULDA

«zpět na library